Za knihu Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí získala cenu Magnesia litera. V televizi bude od září pokračovat stejnojmenný seriál – každou sobotu před večerníčkem.
* Pro Pátek jste připravila komiks k výročí srpna 1968. Kde hledáte inspiraci k událostem, které jste nezažila?
O osmašedesátém jsem toho věděla dost, ale protože jsem pedant a hrozně nerada dělám chyby, přečetla jsem si znovu výbornou knihu Jiřího Vančury Naděje a zklamání. Mám strašně špatnou paměť, a pokud si něco nenapíšu nebo nenakreslím, tak si to nepamatuju. Jenže data se tímhle způsobem naučit nedají. A já mám hrůzu z toho, že mě někdo napadne, že jsem něco napsala špatně, a tak se snažím psát si k informacím i to, kde jsem je sebrala, abych si je mohla znovu dohledat.
* To je zvláštní, že autorka, která se věnuje historii, hned v první odpovědi přizná, že má špatnou paměť na data...
Nejsem historik. Myslím, že moje Dějiny udatného českého národa získaly popularitu hlavně díky tomu, že jsem je nepsala jako historik, ale jako člověk, který má problém s pamětí. A ten má kde kdo.
* Takže kreslíte, abyste si pamatovala...
Ano. A ještě líp si věci pamatuju, když je s nimi spojená nějaká sranda.
* Jak vzpomínáte na výtvarnou výchovu na základní škole?
Pamatuji si, že jedna učitelka velmi dbala na to, abych se naučila elipsy, ty mi dělaly problém ještě donedávna. Z výtvarné výchovy jsem jednou měla dokonce trojku. A na lidové škole umění mi učitelka rozmlouvala, abych šla na střední výtvarnou školu.
* Ale šla jste. Na Střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze.
Já jsem se pro nic jiného nehodila, takže to bylo jediné řešení. Máma byla sklářská výtvarnice, ale já neměla nadání pro design, který k tomu patří.
* Na Hollarce jste zjistila, co chcete dělat?
Nejradši jsem malovala figurky a různé srandičky, ale to se tam moc nenosilo, měli jsme se naučit plakáty a písmo. Ale navykla jsem tam drilu, čistotě tvarů, a snad jsem se konečně naučila i ty elipsy. Ale dalo mi to hodně práce. Šmudlala jsem jeden nápis aspoň týden a pak zjistila, že jsem v něm vynechala jedno písmeno.
* Nakonec jste rok po listopadu 1989 nastoupila na AVU.
Na malbu jsem se dostala shodou okolností, přihlásila mě tam kamarádka, nenamalovala jsem předtím jediný obraz. Tři roky jsem se snažila dostat na Umprum na ilustraci nebo na animovaný film, ale chodila mi jen zamítnutí pro nedostatek talentu, to bylo opravdu povzbuzující.
* Studovala jste u profesora Sopka, jaký byl?
Úžasný. Zvolil si dost složitou metodu výuky, protože nikoho do ničeho nenutil. Nejjednodušší je nadiktovat studentům, jak mají co malovat, ale u něj si každý dělal, co chtěl, a on nás jen jemně a citlivě korigoval.
* Jak vlastně vzpomínáte na revoluční kvas roku 1989? Ten už si pamatujete…
Ještě před revolucí jsem dělala uklízečku ve Smetanově divadle. Ale maminka to nesla nelibě a přemluvila mě, abych šla do skláren pracovat jako grafik. Jenže to znamenalo dělat hlavně nástěnky, a já z toho byla nešťastná. Naštěstí přišla revoluce. Prožívala jsem ji v Poděbradech. Můj přítel Pancho mi z Prahy pořád vozil nějaké letáčky a odznáčky. A mně do toho 22. listopadu 1989 umřel táta. Byl to hrozný šok, a tak mám z té doby v hlavě akorát zmatek.
* Ale sametová revoluce má ve vaší knize své místo.
Jakmile se při malování dostanu do současnosti, od druhé světové války dál, mám z toho hrůzu. S velkým potěšením si udělám srandu z Karla IV. nebo z knížete Vladivoje, ale dělat si legraci z posledních událostí je pro mě docela náročné. Každý na ně má svůj názor a mně se nechce pořád dokola vysvětlovat, proč jsem něco namalovala zrovna takhle.
* Vám někdo vyčítá nadsázku, se kterou přistupujete k národním dějinám?
Vlastně to není tak hrozné. Měla jsem strach hlavně z reakcí amatérských historiků, kteří rozumí všemu nejlíp, ale naštěstí se nic takového nestalo. Jediné negativní ohlasy mám od komunistů.
* Jak to probíhá?
Je to pořád nepříjemné, dokonce mi chodily anonymy na mobil, co si to prý dovoluju. Nebo mě na jedné výstavě nějaký komunista napadl, že píšu, že se za minulého režimu nepracovalo, ale on že tedy pracoval. Naštěstí mám Pancha, který tyhle útoky odráží. Toho pána z výstavy málem shodil ze schodů.
* Jak vlastně došlo k tomu, že jste začala tvořit autorské knížky o české historii?
Dostala jsem to za úkol. Vážně. Po revoluci jsem pracovala v časopise Ohníček a jeho šéfredaktorka Lenka Moštěková byla ženská plná energie, měla spoustu nápadů. Nakonec si založila vlastní časopis. Byl plný vystřihovánek a soutěží, ona měla představu, že děti každé číslo rozstříhají. A jednoho dne přišla s nápadem, že budu psát dějiny na pokračování...
* Založili jste si s mužem vlastní nakladatelství, abyste mohli vydávat vaše leporela. To byla celkem odvaha, většina autorů si najde svého nakladatele.
Pro nás to byl ohromný skok. Z komunismu jsme vychovaní tak, že být podnikatel je něco zlého. Byli jsme umělci, slovo peníze nám taky evokovalo něco špatného, a teď se z nás museli stát buržousti. Ale překonali jsme to. Skočili jsme do toho rovnýma nohama. Hlavně Pancho do toho šel s obrovskou energií, taky na tom nechal zdraví.
* Před časem jste nechali vyrobit velkou verzi vašich Dějin udatného českého národa a tu teď vystavujete, dokonce i v zahraničí. Jde o největší leporelo na světě – má sedmdesátkrát dva metry. Kontaktovali vás z Guinessovy knihy rekordů?
Pro tyhle účely se musí vyplnit dlouhatánský dotazník. Asi třikrát jsme to vzdali, ale jednou se nám to podařilo. Leporelo nám pochválili, ale řekli, že kvůli tomu nebudou otvírat další kolonku. Nám to bylo nakonec jedno, stejně je největší.
* Používá se vaše leporelo - myslím to malé - na školách?
Myslím, že moje Dějiny učitelé hodně používají, ale že by je ministerstvo školství vzalo za své, to zase ne.
* Listuje si Dějinami i váš tříletý syn Tonda?
Určitě. Pravěk ho zase tak nezajímá, spíš střílečky. Naštěstí ráda maluju technické věci, mašinky, tanky, auta z první republiky, a to Tonda také velmi oceňuje.
* Pro Českou televizi připravujete stodílný animovaný seriál o historii. V jaké fázi Dějin se právě nacházíte?
Přes prázdniny máme pauzu, ale od září seriál zase poběží každou sobotu před večerníčkem. Myslím, že teď se promítají Přemyslovci, první králové. My zatím pracujeme na baroku a připravuje se osvícenství.
* Jak funguje spolupráce s Českou televizí? Filmaři na ni většinou nadávají.
My máme výborný tým. Pavel Koutský je skvělý režisér a má lidi, se kterými spolupráce funguje. A doufám, že také výsledek je fajn. Diváci si stěžují, že díly trvají jenom tři minuty, že strašně rychle utečou, ale já si nemyslím, že je to až tak zlé. Jsou to prostě krátké grotesky.
* Oba pocházíte z Poděbrad. Jaký k nim máte vztah?
Nejdřív jsem na ně trochu nadávala, ale pak jsem zjistila, že mi je tu dobře. Ale kdybych v Poděbradech zůstala, tak nedělám, co dělám. Je to malé město, každý na vás kouká, vezmete si na sebe něco výraznějšího, a už je problém. Mně vyhovuje být jednou nohou v Praze a druhou v Poděbradech.
* Tohle město je spojené s mnoha významnými lidmi: králem Jiřím, bratry Mašíny, na tamním gymnáziu studoval Passer, Forman i Havel. Jaký máte k dějinám Poděbrad vztah?
Jako že bych měla taky něco velkého dokázat? Ta minulost se v Poděbradech bere jako samozřejmost. Třeba můj tchán chodil s Mašíny do školy. Nebo Bohumil Říha, tomu moje tchyně nosila poštu. Kubišová a Matuška tu myslím dělali ve sklárnách. V Poděbradech se tohle všechno prolíná s všedním životem, všechno na sebe navazuje, historie i drby.
* Jak se vy osobně díváte na bratry Mašíny a Milana Paumera? Jak se s jejich příběhem vyrovnáte, až budete malovat díl o padesátých letech?
Myslím, že kdyby se k bolševikům postavilo víc lidí jako oni, nenastal by u nás takový zmar. Ne, že by tu nevládli komunisti, samozřejmě že vládli, ale zůstala by tu nějaká základní morálka a smysl pro čest, existovaly by vzory, na jejichž základě by lidé mohli, třeba jen v soukromí, rozlišovat, co je správné a co ne. ?
***
Lucie Seifertová (41) ? Žije se svým manželem a manažerem v jedné osobě, muzikantem Panchem (Petrem Prchalem), střídavě v Praze a Poděbradech. Seznámili se v autobuse. „On dojížděl na konzervatoř, já na střední. Ty cesty byly zdlouhavé, a tak jsem si ho zvolila za životního partnera a opravdu se nenudím.“
