Vaše doklady, prosím,“ požádal mě mladý policista při namátkové silniční kontrole. „Nemám! Ukradli mi všechno, kabelku, doklady, klíče, karty, peníze, mobil.“ Začala jsem vyjmenovávat seznam ztrát. „Jedu to hlásit k vám na policejní služebnu.“ – „To mě vůbec nezajímá. Když doklady nemáte, máte chodit pěšky. Jestlipak víte, kolik vás to bude stát?“ Tak tohle je dokonalý závěr mého tragického dne! Začala jsem brečet. „Ženská! Ještě nám rozboříte auto! Zatáhněte si ruční brzdu! Jeďte radši pryč. A něco vám povím, když nejde o život, tak nejde vůbec o nic!“
Byl to toho dne můj třetí pokus jít sepsat hlášení – v pět tam bylo moc okradených, v osm pachatelů, ale i před půlnocí byla čekárna plná. Zase poškozených. A v sdílném hovoru: „Sedím na sedačce v téměř prázdné tramvaji, drahý telefon v kapse a na uchu bezdrátové sluchátko, vyjednávám poslední detaily s klientem. Divím se, že se signál ztrácí, až zmizí. Sáhnu do kapsy – telefon nikde, ani doklady. Zloděj mi všechno šlohnul během telefonování,“ běduje advokát, který neví, jak se spojí před zítřejším soudním řízením s klientem. „Tramvaj, to si tipnete, že vás okradou, ale v nóbl restauraci? Pozvala jsem kamarádku na večeři, personál tam večer nabízí deky. Dala jsem si k noze svou velkou tašku – plnou peněz, s doklady, kartami, zlatem na opravu, značkovými doplňky. Když jsem chtěla platit, taška nikde. Číšník mi řekl, že se to občas stává – někteří návštěvníci tam nejdou kochat se výhledem na Vltavu a ocenit gurmánské speciality, ale dokážou ukrást jakýkoli předmět právě zpod deky. A co vy?“ zeptala se luxusně vyhlížející dáma vedle sedícího muže. „Mně vykradli auto, kde byly i popsané klíče od čtyřiceti domů, ve kterých pracuje moje úklidová služba…“ řekl zachmuřeně. „To nic není,“ odfrknul poblíž sedící mladík. „Já zamykám auto, světelný i zvukový signál hlásí standardně: zamčeno. Jdu zaplatit parkovné, za minutu jsem zpět – a aktovka pryč! Malej šikovnej je schovanej u dveří spolujezdce, a když zamykáte, pootevře dveře – a bez překonávání překážky má lup. Ochranka řekla, že na záznamu stejně nejsou vidět tváře. Tak nevím, proč to vůbec sledují. A co vy?“ došla řada na mě.
„Mně v obchodním centru vytrhla holka kabelku z ruky, křičela jsem, ale lidi se obrátili zády. Utíkala jsem za ní, ale ztratila se mi. A nikdo ji nezastavil. Blokovali jste mimochodem někdy kartu? Váš bankovní dům vám nabídne řadu marketingových novinek, než se vůbec propracujete k operátorovi. Těch pět minut žvanění je asi od toho, aby zloděj měl čas kartu pořádně rozfofrovat. Podle hesla, že peníze se mají točit a ne hnít na kontě.“ – „Tu zlodějku musejí mít na kameře,“ řekl právník. „Ochranka říkala, že kradou děti pod patnáct, a kdyby je náhodou chytli, stejně je pustí. A musí na ty loupeživé děti být hodní, kdyby se na ně škaredili, podají zástupci dětí trestní oznámení na ty, co je chytli. Takže je lepší se tvářit, že nic nevidím.“
Policista si přišel pro dámu, která si už nikdy nedá kabelku pod deku, a slyšel rozhovor. „Lidi, to není nic proti tomu, co se děje nám. Chytneme recidivistu při činu, odvedeme ho k soudci, ale ten neshledá důvod k vazbě, takže nám v rajonu krade dál. A na každého poškozeného potřebujeme skoro hodinu, než sepíšeme hlášení. To se už nedá zvládat,“ povzdechl si. Všichni hleděli na policistu uctivě. Ty tam jsou doby, kdy si z nich lidi dělali legraci.
Když jsem konečně přišla na řadu, přivezla hlídka vyděšenou ženu. Přepadli ji v jednom z domů, ke kterým si ukradli klíče. Podle vzlyků se dalo rekonstruovat, že její sestru útočníci zmasakrovali tak, že ji odvezla záchranka. Mladá žena popisovala národnost pachatelů nevybíravými přívlastky. „Takhle nesmíte mluvit! Za rasismus by vás soudce vzal do vazby natotata, i když má přecpáno,“ poučil ji můj policista, jenž mě ušetřil ztráty bodů a pokuty. Přátelsky se na mě podíval a unaveně řekl: „Povídal jsem vám, že když nejde o život, tak nejde vůbec o nic.“
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
O autorovi| Věra Kudynová, podle Renaty Zámečníkové napsala
