Pátek 28. ledna 2022, svátek má Otýlie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Lustig: Nejhorší je to, o čem nemluvím

Česko

Zítra večer uvede Česká televize „rodinný“ dokument s názvem Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky. O dávné tragické anabázi svého otce Arnošta jej natočil Josef Lustig.

Osmdesátiletý spisovatel, jeho syn a dospívající vnuk, o němž děda říká, že se cítí napůl Čechem (po mamince), napůl Indem (po otci) a celým Židem (po dědovi), se sešli na nádraží Praha-Bubny. Pak se vydali vlakem po stopách někdejšího kluka sotva odrostlého kraťasům. Koleje je vedou po podivných cílech: od koncentráku ke koncentráku. Tehdy patnáctiletý Arnošt tuto anabázi v polovině čtyřicátých let minulého století absolvoval, přežil, ale nezapomněl. „Tenhle film děláme pro mladé, aby věděli, co to ty koncentráky byly a že se to už nesmí opakovat,“ říká ke konci dokumentu, jenž Lustigův syn Josef pojmenoval v duchu otcova drsného humoru. Nesledujeme tuto historii poprvé, ale opět můžeme jen konstatovat, jak věcně, bez sentimentu, s odstupem dnes Arnošt Lustig provází potomky po cestě, na níž neblaze začínal jeho dospělý život.

Startuje v Libni, v pavlačovém pražském domě, kde tatínek vynášel stůl ven z bytu, aby jedli „jako lidi“, a maminka děti koupala v kotli v prádelně na dvorku. Ukazuje, kde s kluky jako malí dráždili mašinfíry, když se na doraz přibližovali k projíždějícím vlakům, vypráví o největších sígrech v ulici, s nimiž se rval, navštíví někdejší sousedku... A pak už nastává ten osudný střih: transport do Terezína.

Terezín byl jako Broadway Arnošt Lustig se ohlíží a trousí bonmoty: terezínské korzo, to byl pro něj prý Buloňský lesík, Broadway v New Yorku... Holky v Terezíně byly krásné a děti tragiku nevnímaly, spíš dobrodružství... Jenže pak u nádražní vlečky řekne: „To není jenom kolej, to je hrob, třeba mýho táty, to je hřbitov, kterej neexistuje, ale kde skončila spousta lidí.“

Vlak se jemně kolébá a Lustigův hlas připomíná: „Je 28. září 1944 a jedeme na východ. Jedeme v dobytčáku, máme hlad a žízeň a jedeme do Osvětimi-Březinky. Zítra pojede můj táta a půjde rovnou z rampy do plynu. Za týden pojede moje máma a sestra.“ Jeho vnuk s olivovou pletí a velkýma bystrýma očima se vyptává celkem logicky, ale dědu ta naivita dítěte jedenadvacátého století rozesměje: kam prý chodili na záchod, jestli jim dali toaletní papír, jestli měli co jíst...

Lustig senior se chechtá, někdy se dopustí trochu podpásového žertu, jako když se průvodčího ve vlaku ptá, jestli mají v Osvětimi na nádraží horké párky z lidí. Ale nakonec stejně přizná barvu: „To, co vyprávím, je jedna rovina, a tam uvnitř se odehrává něco daleko horšího, to je někde ve mně, na dně mých vzpomínek, ke kterým se nerad vracím a o kterých nemluvím...“

Ukazuje písčitou plošinu, rampu, kde vězně z transportu vyhnali z vagonů. „Řekli: co máte k jídlu, všechno snězte, protože o všechno přijdete. A my byli skoro rádi, že jsme dojeli.“

Pak ženy a děti poslali rovnou do plynových komor a z mužů vybírali podle zjevu - odhadovali, kdo z nich vydrží pracovat těch devadesát dní, což bylo maximum, co se dalo vydržet při minimální stravě a maximální námaze, a rozhodovali i podle profese: obchodník šel prý rovnou do plynu.

„Tady stál Mengele nebo jinej německej doktor, vysokej, štíhlej, dobře oblečenej esesák, působil velmi dobrým dojmem, nekřičel -a mě se ptal, čím jsem. Já na to, že mám devět řemesel a desátou bídu,“ vzpomíná, jak si ho mladickou upřímností získal.

Rozhlíží se památníkem, kudy proudí turisté. Ti poznali, že je bývalým vězněm, a ptají se ho na pocity. „To, co vidím, není hrozný, hrozná je ta vzpomínka,“ a rozvažuje, kdo vlastně jezdí do bývalých koncentračních táborů: „Buď to jsou lidi, kterým je to všechno líto, pro některé je to temná historie války, anebo někoho zvláštním způsobem vzrušují ty hrůzy. Už to není tak děsivý, je to jen zajímavý.“

Střídá cynické poznámky s faktografií a chvílemi mu přece jen unikne, co často neříká: „Navenek, když mluvím, vytahuju to přijatelnější, sdělitelnější, zatímco ve mně je jinej obraz. Jako bych se díval na film, a ten proud pod ním je pravdivější: staří, nemocní, hladoví, špinaví, mrtví vedle živých, vši a blechy... A to všechno byli kdysi lidi, žili dobře a najednou, div ne na kolenou, prosili o polívku. Čili když mluvím, je to hezčí obraz toho ghetta a ten hnusnej, pravdivější obraz jde pod tím.“

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...