Slova generála Gromova k Afghánistánu mají svou váhu. Ten muž velel sovětské armádě okupující tuto zemi a jako poslední sovětský voják ji právě před dvaceti lety opustil. Záleží ale na tom, jak si jeho slova přebereme.
Říká-li teď Boris Gromov s pokorou v hlase (cosi nezvyklého u mocných z Moskvy), že je pošetilé zapomínat na ruskou zkušenost, zní to vstřícně. Jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, slyšíme tu. Stejně jako jsme neuspěli za devět roků my, ani vy – Západ v čele s NATO – tam za pomalu už devět let neuspějete.
Něco na tom je, zvláště pro politiky typu Lubomíra Zaorálka, kteří dbají na morální ekvivalenci „obou stran“ konfliktů a z války v Gaze viní „spirálu násilí“. Něco na tom je, varuje-li Moskva, že v Afghánistánu neměla vlastní politický cíl. Žádá-li takový cíl naše opozice, má plnou pravdu. Ale dělá-li z českých vojáků rukojmí svých ambicí, je to podraz.
Ať vláda stanoví srozumitelný cíl pro Afghánistán, ale ruské zkušenosti nechť pomine. Obsadit neškodný stát, ztratit tam 15 tisíc vlastních vojáků a zabít milion Afghánců, to není morální ekvivalent akce NATO proti Talibanu cvičícímu teroristy. Gromov si v únoru 1989 dovolil luxus – nechal za sebou zdevastovanou zemi i společnost. Právě „díky“ tomu se stal Afghánistán bojištěm ohrožujícím okolí.
Čtěte „20 let od...“ na str. 7
