Svatbu měli v roce 2003 v Dublinu. Jan Bubeník (39), nedostudovaný medik, který se víc než jako studentský vůdce či poslanec Federálního shromáždění proslavil jako Castrův vězeň (za styk s kubánskými disidenty jemu i Ivanu Pilipovi hrozilo patnáct let vězení), dnes šéf headhunterské firmy, která hledá manažery na ty nejvyšší pozice. A Pavlína Wolfová (36), novinářka a moderátorka ze slavného rodu (dědeček František Filipovský, maminka Pavlína Filipovská, tatínek Petr Spálený), které se prý kdysi chlapi báli (jedno nevydařené manželství se slovenským novinářem a jeden románek s Danem Hůlkou). Těžko byste hledali dva odlišnější typy lidí, než je Jan a Pavlína: on vysoký, usměvavý, otevřený, přátelský muž, co s ničím nemá problém. A ona malá, drobná, celá v černém, plná strachů a emocí. Jak spolu vůbec dokážou žít?
* Málokterý pár pochází z tak rozdílných prostředí: Vy jste, Pavlíno, od dětství doma potkávala slavné lidi, váš muž je z rodiny tělocvikářů – jeho otec běhal přes překážky, matka vrhala koulí, prarodiče byli skvělí tenisté. Projevuje se to na vašem manželství?
Jan: Rodina, ve které vyrůstáte, zásadně ovlivňuje vaše nazírání na svět. A my s Pavlínou někdy musíme hodně pracovat na tom, abychom ty odlišnosti překonali.
* Co to ukázat na příkladu?
Jan: Moji rodiče se poznali jako juniorští mistři republiky. A u nás doma byla běžná fyzická i duševní blízkost, včetně nahoty, v podstatě máme dodnes mezi sebou velice malé bariéry. Kdežto u Pavlíny v rodině mají ten prostor, který si jednotliví lidé obývají a musí se tam na ně ťukat, daleko větší. Zkrátka, naši před námi chodili nahatý a... já to používám jako symbol toho, že vše bylo na stole a skoro nic nebylo tajný. O ničem a o nikom v rodině. Pavlína: Mně už jenom z toho, jak to poslouchám, jde mráz po zádech. Já to mám obráceně, jsem vychovaná v tom, že lidi si vzájemně nevandrují do života. A i když bydlíme s mojí mámou a s jejím manželem v jednom domě, nikdy se nestane, že by někdo někam vešel a nezaklepal. Že by moje máma vlezla do mojí lednice, je vyloučený. My jsme takoví soukromí lidé. A já vážně nevím, co je správnější. Jan: Ta úroveň intimity a ty limity jsou u nás opravdu hodně od sebe. Takže když se mají trávit třeba společné Vánoce, dochází k nedorozuměním právě v tom, co je a co už není povoleno. Někdy je to opravdu těžké, takový průzkum bojem.
Pavlína: A funguje to vlastně jen na tom, že Honza je velkorysý člověk. Pro mě jsou některé věci prostě nepřijatelné a on to respektuje. Prokristapána, jak jsme to začali?! No vidíte to, paní Plavcová? Co se o mně už všechno napsalo, a já se tady přitom zmítám v rozpacích, jenom když se mluví o nahotě... My se o tom ale už nehádáme, i když dřív jsme se hádali dost nadrsno. Zkrátka... mně třeba vůbec nevadí, že jsem nikdy neviděla svýho tatínka, jak kolem mě chodí nahatej.
Jan:No a mně nevadí, že jsem ho viděl! (směje se)
* Jste headhunter, majitel moderní firmy. Přesto, zůstalo ve vás něco z tradiční představy o roli otce? Vyžadujete třeba teplé večeře?
Jan: Já jsem přizpůsobivý. Amí rodiče byli naprosto rovnocenní partneři. Táta měl úspěšnou akademickou kariéru, ale po 68. roce dělal posunovače u dráhy, dlouho nemoh’ sehnat práci. Takže se najednou z živitele rodiny stal závislým na mámě. A to mě, myslím, naučilo, že nic nelze brát jako definitivní. A že lidi se musí vzájemně vykrývat. Pavlína: Já bych Honzu jednou strašně moc chtěla umět vykrýt. To myslím upřímně, protože já jsem vlastně nikdy nebyla v situaci, kdy bych tě musela živit. Ježiš, nechtěla bych to přivolávat, ale jak jsem se teď vrátila do práce, mám tady takový příjemný mrazení, (hladí se po břiše) že bych to dokázala.
* Nedávno jste řekla, že když váš muž dá nádobí do myčky, poděkujete mu. To nezní moc rovnoprávně...
Pavlína: Víte co? Já vlastně toužila po klasickém rozdělení rolí. Nevařím každý den, ale vařím ráda svým dětem i svému muži, protože je prima strávník. A upřímně řečeno, já jsem nikdy nevyhledávala takové ty muže, co chodí doma s utěrkou. To prostě není to, co od muže očekávám. Je to hrozně milý, když dáš nádobí do myčky... ale neděláš to často, viď? Tak jednou za šest neděl. Jan: Já jsem ze tří kluků a máma byla jediná ženská v domácnosti. My jsme si museli rozdělit povinnosti a normálně jí pomoct. Taky jsem byl relativně dlouho svobodný mládenec, asi patnáct let jsem měl svoji domácnost, takže kromě žehlení jsem zcela soběstačný. Pavlína: No ale doma to neděláš. Jan: Doma to nedělám, protože tam zase netrávím tolik času. Pavlína:My ten čas, kdy jsme spolu, máme k něčemu jinému. A přestojíme, že tu myčku nenandá nikdo. Jan: Já si nemyslím, že to musí dělat žena, nemám to tak staromilsky a šovinisticky rozdělené. I když by se mi líbilo, kdyby se o to postarala. Musí se najít rozumný způsob soužití a v tom jsem docela flexibilní. Dělám rád studené večeře, saláty s rajčaty a tak, a o víkendu snídani. Ale něco jiného je, když každé ráno a každý večer někdo musí dát dětem najíst. Za to musí být jeden z těch dvou odpovědný. A člověk si musí uvědomit, že i ta druhá role má hodnotu, bere energii a čas.
* Přinese si člověk z rodiny i povahové rysy? O Františku Filipovském se třeba říkalo, že byl docela hodně šetrný člověk...
Pavlína: Já to taky slyšela. Ale já teda šetrná nejsem. Jan: No to je pravda. Pavlína: Jsem kombinace táta–máma. My s tátou jsme případ introvertů, kteří se živí jako extroverti. A to je náročná věc, viď? Protože se to v nás mydlí. Já pokud zrovna nepracuju, nesnáším pozornost, viď? Jan: Když přijdeme na nějakou akci spolu, Pavlína mi málem rozmačká ruku. V podstatě má alarmovou reakci, nejradši by utekla. Pavlína: Já ani nevím, proč to mám, ale vsadila bych se, že to má i můj táta. Máma je větší extrovert. Ale zase si dokáže zalézt a týden o ní nikdo neví, jako by potřebovala nabrat zase síly na ten výlet ven. Jan: Zajímavé je, že když jde o lidi, které Pavlína dobře zná, je naopak často ona tím, kdo společnost baví. Já si pak dám skleničku, sednu si dozadu a zírám, jak příběhy, kterých jsem byl často součástí, jsou daleko zajímavější, než když jsem je prožíval. Ona umí nádherně pointovat a lehoulince přifukovat... Pavlína: Mezi svými lidmi se nestydím. Ale když nepracuju, když nemám rozsvícenou tu červenou u mikrofonu nebo na kameře, mívám strašlivé poryvy studů a pochybností. Pro mě je problém přijít do místnosti plné lidí. S tátou jsme mezi lidmi úplně nemožná dvojka. Nám je nejlíp v lese. Jan: Říká se, že geny nelžou, prostě některým věcem z té genetické výbavy neuniknete. Já jsem mišuňk Holečků a Bubeníků. A moje babička, které je devadesát a byla mezinárodní mistryní v tenise, trenérkou mnoha reprezentantů, a její syn, mámin brácha, bývalý daviscupový reprezentant, to jsou lidi, kteří vždy bavili společnost. I můj táta je extrovert, uměl třeba vyhecovat lidi, aby hráli amatérský divadlo. Pavlína: Honza miluje společenský život. Kdyby záleželo na něm, máme každý večer doma hosty a radujeme se z toho. A když kdekoli na světě někam mezi lidi vcházíme, tak zatímco já mám ty poryvy, on úplně září, protože...
* ... má zkrátka rád lidi.
Jan: Jo! Jo! Jako někdo sbírá auta nebo mince, tak jestli já něco v uvozovkách sbírám, tak jsou to zajímaví lidé. A zaplaťpánbůh že existuje profese, která to dokonce honoruje. Pavlína:On je vlastně pořád v práci.
Jan: Ne. Pro mě to je víc životní styl než byznys, ne něco, co by mě vyčerpávalo, mě to naopak dobíjí. Já i ty lidské zvláštnůstky sbírám. Protože ono nakonec ty věci mimo průměr jsou někdy tím, co v určité profesi udělá člověka úspěšným.
* Máte na ty zvláštnůstky kartotéku, nebo dobrou paměť?
Pavlína: On je neuvěřitelný. My jdeme vánicí po kopci, proti nám nějaký lidi, mají kolem obličeje šálu, na hlavě čepici. A on: „Ahoj, Karle! Co ta tvoje sestra? Rozvedla se s tím pitomcem?“ Já: „Kdo to byl?“ „To byl Karel Dvořák tamhle z banky, potkali jsme se před šesti lety na plovárně...“ On nejenže si lidi pamatuje jménem, ale ví, kolik jim je, kde je potkal, když to přeženu, i kde se narodili. On si o nich pamatuje všechno. Je to muž na správném místě.
* Prozraďte mi, co se vlastně u topmanažerů nejvíc cení?
Jan: To je těžké zevšeobecňovat. Ono je to vždycky o správném člověku na dané místo. Všichni jsou dočasní vůdci. Když se firma zakládá, potřebujete vůdce typu ledoborec, který nebere „ne“ jako odpověď, vláme se kamkoli, vyhodí ho dveřmi, vleze oknem. Který je prostě schopen rozjíždět věci a nadchnout lidi. Ale když dosáhne určitého tržního podílu, nějaké hranice, v tu chvíli začíná být pro firmu vlastně zátěží, protože ona teď potřebuje někoho, kdo udělá pořádek. Kdo z toho trpělivou prací udělá efektivní stroj. A zase jiného vůdce potřebujete, když se ten dobře namazaný stroj začne rozpadat. Takže v jedné firmě na stejnou pozici potřebujete v jiné fázi úplně jiný typ člověka.
* Když vybíráte ředitele, dáte spíš na testy, nebo na svoji intuici?
Jan: To je zajímavé. Naše práce totiž kombinuje art and science, vědu a umění. My samozřejmě spolupracujeme s psychology, když to klient chce a je pro to důvod. Testy umí dobře měřit formální chytrost, technickou zdatnost. Ale úspěšní vůdci jsou nejen inteligentní, mívají i emocionální inteligenci. A na tu musíte mít instinkt, odhad na lidi.
* Máte dvě malé děti. Napadlo vás někdy, že by doma zůstal tatínek?
Pavlína: To jsem si říkala třikrát denně, když byl Matouškovi rok a já měla pocit, že mi praskne hlava. Ale... je to možná odvážné říct, mně to prostě připadá nepřirozený.
* Připadala jste si někdy nešťastná? Záviděla manželovi, že je v práci?
Pavlína: Jasně, ale to je běžná krize. On přijde večer domů a má hromadu zážitků. A vy máte zážitek, že se dítě vykakalo nebo nevykakalo. A tím, že jsme měli děti rychle po sobě, to bylo ještě koncentrovanější. Při prvním dítěti jsem mu ještě volávala do práce: Představ si, popolezla o sedm centimetrů! Ale když pak přišel Matoušek, taky jsem třeba týden nezvedla telefon, nebo ho Matilda umístila do myčky, takže jsem ho párkrát umyla. Podle mě ženská, která řekne, že mateřská je prostě báječná věc, má v mozku něco jinak. Každá má chvíle, kdy toho má dost. Kdy to nechce. Kdy jít na patnáct minut do Delvity je výlet, jako kdyby vás někdo vzal na měsíc do Afriky. Koukáte na regál s kyselejma okurkama a říkáte si: Jestlipak jsou měkký? A pak večer usínáte a víte, že to byl krásný den. A ty okurky, tolik jich tam měli, a já jsem vybrala ty správný, přestože už dva roky jen vyměňuju pleny.
* Jako lovec manažerů jistě musíte řešit i situaci matek ve špičkových pozicích. Nebo to, že na rozhodování manažera má vliv jeho rodina...
Jan: Já bych řek’, že jsou určitý věci, které nemůže dělat nikdo jiný než ta matka.
* Myslíte kojit?
Jan: Nemyslím jenom ty fyziologické funkce. Malé dítě zkrátka potřebuje jednu osobu, která je mu do určitého věku středobodem vesmíru. A to velice těžko může dělat otec. Nebo může, ale jenom suplovat a jenom do určitý míry. Pavlína:Musím říct, že zásadní věc u nás byla vstávání k dětem. Já jsem z rodiny dlouhospáčů. Takže na celém mateřství pro mě bylo nejtraumatičtější to, že třeba u syna se vstávalo rok ve 4.29! A kdyby Honza každý druhý den nevstal sám, a to se mu musí nechat, že v noci přijel z Ameriky a vstal, asi bych to nevydržela. Všechny porody světa, všechna traumata, co jsem si jako každá máma odžila, nebylo nic proti téhle čiré hrůze.
* To jsme trochu odběhli od původní otázky...
Jan: Stává se, že se zvláště ženy rozhodují, jestli vezmou nabízenou pozici, nebo zůstanou na nižší a budou mít víc času na rodinu, na partnera. To beru strašně vážně, já se vždycky ptám na rodinné zázemí. Protože lidi, kteří mají balancovaný osobní život s profesí, podávají daleko lepší výkony. A když jsem tuhle práci začal dělat, říkal mi jeden veterán, že když má přemístit adepta z jednoho města do druhého, nebo dokonce z jedné země do druhé, v určité fázi recruitmentu, toho verbování, zavolá neanoncovaně jeho ženě. A když ta žena neví, kdo on je a o co jde, většinou je problém a ten člověk nakonec tu pozici odmítne. My jako firma dáváme velkou váhu tomu, jak je ten člověk stabilizován v osobním životě. Protože to je ta druhá noha. Když mu pak vezmete tu ředitelskou stoličku, co mu zůstane? Ale když musíte dát dětem najíst, vyměnit jim plínu, vrátí vás to k bazálním věcem života. To vám dává perspektivu, že když něco řešíte, poznáte, co je a co není důležité. Lidi, které vybíráme, rozhodují o zásadních věcech. A často bývá jen maličký rozdíl ve správnosti rozhodnutí, přefiltrováno tisíci zaměstnanci a milióny transakcí. Ten maličký rozdíl nakonec rozhoduje o vítězích a poražených na trhu. Čili i to, nakolik máte balancovaný osobní život s profesí, znamená pravděpodobnost, že když přijde zátěžová situace, rozhodnete se dobře.
* Kandidátka na viceprezidentku USA Sarah Palinová má pět dětí, z toho jedno úplně malé a postižené. Řekla, že kdyby se musela rozhodnout, svou zemi by dala na první místo, před rodinu. Zní vám to hrozně?
Jan: Nepřijde mi to úplně přirozený. Jako volič bych se po takovém výroku daleko víc podíval, skrutinizoval to, kdo ona je a co je vlastně její motivace. Ale ona zkrátka říká to, co od ní chce slyšet majoritní volič republikánů. To, co by měla říkat, se testuje na rozsáhlých vzorcích voličů. Pavlína: Takže ji neodsuzujte, paní Plavcová. Ona si to pravděpodobně vůbec nemyslí. Jan: O Palinové se říká, že je jeden heart beat away from presidency. McCainovi je přes sedmdesát. Pravděpodobnost, že se mu zastaví srdce, že by ho mohla nahradit jako prezidentka, je vysoká. Pak se čeká, že je na to připravena, to je součást toho vzkazu, který musí posílat. Pavlína: Kdybych to řekla já... si to představ! Že teď budu kandidovat do Senátu. A že kdyby na to přišlo, budu pracovat v Senátu 24 hodin denně, že se o sebe nějak postaráte... Zdálo by se ti to normální? Jan: Trošku bych se divil, že jo... S tvým přístupem k pořádku. Pavlína: Jako asi bysme se pohádali, viď? Já bych hlavně nenašla ty papíry potřebný v Senátu. Jan: Já bych řek’, že bys nenašla ani ty papíry ke kandidatuře.
* Vy jste, paní Wolfová, jako moderátorka hodně pracovala s mladými lidmi – v 90. letech v televizním Áčku, dnes moderujete Neviňátka... Nemáte pocit, že rodiče svým dětem čím dál méně rozumějí? Jejich internetové kultuře, jazyku?
Pavlína: Já fakt nejsem expert na mladé, ale co se týče počítačů, dnes ještě stačím své pětileté dceři poradit. Neříkám, že se to za tři roky neotočí... Já myslím, že hodně rodičů je zkrátka pohodlných. Málokdo je ochoten na sobě dál pracovat. Kdyby to bylo takhle u mě, tak jsem skončila u počítačového jazyka Karel, nebo jak se to jmenovalo. Ale já žiju v tomhle světě a chci být jeho platnou součástí. A přišlo mi přirozené se ve třiceti naučit anglicky. Naučit se zacházet s mobilem a orientovat se na internetu. Moje máma se to naučila v padesáti. Jan: Tady je prostor pro takzvaný reverzní mentoring. To znamená, že starší generace pomáhá generaci manažerů, kteří nad sebou mají profesní vakuum, těm pětatřicetiletým, čtyřicetiletým ředitelům, kteří neprošli normální mezigenerační selekcí. U nás zcela určitě existuje věkový šovinismus, věková diskriminace. Ale chytré firmy využívají životních zkušeností starší generace. Firmy, které budou umět zapojit starší generaci, to vyhrají. Stačí se podívat na demografickou křivku. Pavlína: Slyšíte to? Oni tomu říkají reverzní mentoring – a přitom já bych řekla, že je to samozřejmá věc.
* Co se může dospělý naučit od dětí?
Pavlína: Moje děti mě naučily trpělivosti. Lidi by k dětem měli mít respekt, protože děti vidí věci správně. A jejich cena tkví v tom, že ještě nejsou namočený. Oni se smějí věcem, které jsou opravdu k smíchu. A těm hrozným se opravdu diví. My už to máme jinak. Nám může kdekdo kdeco nakukat. Dětem nic nenakukáte. Protože když to, co jim říkáte, má mezery, furt se k tomu vracejí. A z mezírky je najednou mezera a pak velká díra a vy jste v trablu.
*
Jsou děti opravdu kruté, jak se říká?
Pavlína: Jsou. Protože řeknou nejupřímněji, co si v tu chvíli myslí. Jak to přijde, tak to napálí. Jan: To není krutost, jen absence autocenzury. My ty věci říkáme, aby pro zachování lidského rodu docházelo k méně konfliktům. Pavlína: My už se nedivíme. My už se nedovedeme opravdu otřást nad nějakou hrůzou, nic nám už nepřijde dost hrozný. A nad nádherou se zase stydíme. Pustíte televizní noviny a tam defilují mrtvoly, padající letadla, války... A vy to přejdete, maximálně si řeknete: To je klika, že jsem se nenarodila v Číně, mohla jsem být otrávená mlíkem. A pak děti uvidí, jak tamhle spadlo letadlo. To by vůbec neměly vidět, říkáte si. A dítě řekne: „On to jeden přežil.“ Vedle sedí druhý kluk, slyšíte, jak říká: „On šel asi dozadu, když to padalo, to je nejlepší jít dozadu, když letadlo padá.“ Udělají analýzu a z naprosté tragédie vytáhnou informaci, že jeden přežil. Zázrak. Děti tuší, že musí existovat cesta, jak tu žít a neskončit na antidepresivech. Že se i v hrůzách najdou záchytné body, které my už nehledáme, protože když člověk všechny ty hrůzy do sebe vpustí, prostě přijímá, že takhle svět funguje.
* Jednou jste řekla, že děti mají do určité chvíle křídla. Jak jste to myslela?
Pavlína: No já myslím, že se vám prostě narodí jako andělé. Když se narodí, voní. I ty jejich pokojíčky voní. Až pak se něco stane, najednou vonět přestanou. Protože jim všichni okolo říkají, jak má co být – cokoli, jak se správně zavazují tkaničky, jak to bylo s těmi husity, jestli to byli vrazi, nebo... Jan: ... freedom fighters. (směje se) Pavlína: Když ten regulativ převáží nad spontaneitou, začnou křídla pelichat. A na konci toho procesu je takovej hotovej dospělej, může okamžitě vyrazit na sociálku a nechá se ponížit první paní v podatelně. Jan: Zkrátka průměrný smrtelník. Pavlína: Prostě člověk, který přijímá rány. To andělé nedělají. Jednají a nečekají, že hned dostanou facku. Jan:Děti přijdou o křídla konfrontací s realitou světa. Když chceš přežít, nelze mít křídla, protože nežijeme v nebi. Ale do rodiny by se člověk měl mít možnost vždycky vracet jako do bezpečného přístavu. To by si dítě mělo odnést do života. Pavlína: No hlavně ať si to naše děti neodnášejí moc daleko. Ze mě se každým rokem stává větší a větší slepice. Pořád se snažím ty svoje shromažďovat kolem sebe. Když jste mi tuhle odjeli na čtyři dny... Jan:My s partou otců z bývalé práce odjíždíme vždycky poslední víkend o prázdninách na pár dní na nějaké místo, tentokrát nás bylo víc než 20 tátů a přes 40 dětí. A děláme dětem apaluchu, jak my tomu říkáme. Pavlína: Jak já se těšila, že budu mít čtyři dny pro sebe, jak půjdu pařit. Odjeli a já upadla během tří hodin do strašného stavu. V bytě ticho, nikde nikdo. Vždyť mně se nikam nechce! Nakonec jsem šla na Mamma mia! a to mě zachránilo před pádem do hlubin mých stavů podzimního charakteru, které mám často i v létě. Já prostě potřebuju, abych ty tři svoje nejbližší měla pořád u sebe.
* Mimochodem – vybral jste si na významnou pozici manželky Pavlínu pomocí profesionálních metod?
Pavlína: No to byl tvůj nejlepší placement, jak říkáte. Majstrštyk. Jan: V tom hrají roli emoce. A já neuvažuju zase tak racionálně... Co? (Pavlína se směje) Jan: Já si dokážu představit jednodušší soužití a menší kulturní rozdíly, než máme my s Pavlínou. Ale nejdůležitější je, jak je člověk schopen s tím pracovat, poprat se s tím. Pavlína: Dyť by tě to jinak nebavilo! Jan: Někteří kamarádi se diví, jak spolu tak odlišní lidé vůbec můžou být. A já jim říkám: Snesu všechno, ale ne to, abych se nudil. A já se teď určitě nenudím.
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
