Již popáté režíruje Jan Antonín Pitínský ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti – po Gazdině robě, Bratrech Karamazových, Lišce Bystroušce a Divé Báře si vybral dalšího klasika – Karla Hynka Máchu a jeho romantickou novelu Cikáni. Dramatizace, kterou pořídil s Ivou Šulajovou, má premiéru zítra.
Režisér Pitínský se do Slováckého divadla vrátil po dvou letech. Jde o návrat, který má smysl, neboť se mu na této scéně pokaždé docela dařilo – tak jako v první polovině 90. let v nedalekém Zlíně. Rozuměl si s mladým souborem, který se díky jeho režiím dostal do širšího povědomí – jmenovitě třeba „objevil“ mladou talentovanou herečku Jitku Joskovou. Ta svou energií, bezprostředností, něhou i půvabem okouzlila v titulní roli Lišky Bystroušky, a i když se objevila v Národním divadle, zůstala věrná své domovské scéně. V Cikánech hraje Angelínu a říká, že sejít se s Pitínským je jako dát se na túru Himálají. „Je to dobrodružné, nevíte, kam přijdete, ale jste v pohádkové krajině, kam se nepodíváte každý den.“
Na Cikány si prý Pitínský myslel už patnáct let, dramatizaci vytvořil společně s dramaturgyní divadla Ivou Šulajovou. Režisér Cikány vnímá jako strhující novelu, jež má charakter teskného i vášnivého hororu. „Viny z minulosti se rozplétají v úzkostném kolotoči příčin a následků jako v malé řecké tragédii. Mezi tím dominují varhany Yamaha a kytara Grazioso z města Benátky,“ vysvětluje. Zkoušení šlo na jedné straně jako po másle, ale i tak se trápil, jak hrát situace – expresivně, nebo obyčejně, skoro až filmově? Rovněž bylo prý těžké přijít na žánr, na to, zda půjde o napínavý příběh, osudovou tragédii, nebo pouťovou grotesku. Po ševelech přicházejí bouřky „Neinscenujeme Cikány romanticky, ale obyčejně, a ono to tak nějak vyšlo náhodou jakoby expresivně. Mácha má zkrátka nejraději tiché a úzkostné tóny Márinky. Je netrpělivý, tedy aspoň mně se zdá netrpělivý v tom, jak po třpytivých ševelech přicházejí bouřky,“ dodává režisér, který se v Hradišti stále dobře cítí. „Z toho mladého souboru cítím přirozené dychtění a otevřenost. Hlavně se mají rádi, a to je cítit na zkouškách i na představeních. Je tady vidět talent a také ta prvotní nevinná noblesa herectví, což je moc pěkné a často se s tím člověk nesetkává.“
Příběh Cikánů je subtilní a podle dramaturgyně Šulajové jeho složitost spočívá ve spletité časové kompozici různých vsunutých vyprávění a retrospektiv a také v Máchovu pověstném líčení přírodních scenerií. „Bylo nutné zachovat logiku děje, vše ostatní už je nepřeberným prostorem pro režisérovu fantazii,“ vysvětluje a říká, že kdo Máchovu novelu četl, ví, že ani jeden z autorových hrdinů není národností Rom nebo Cikán. Pouze někteří žili delší čas s potulným cikánským kmenem.
„Jde spíše o romantickou zálibu nazývat tak všechny, kdo putují, odloučeni od domova, vlastní kultury i své lidské podstaty. Je to příběh všech, kdo z nějakého důvodu hledají svou domovinu, ať už geograficky, nebo jen metaforicky jakožto smysl, cíl, prostor svého žití. Navíc je zde zcela konkrétní milostný příběh s až thrillerovou zápletkou. To vše v dramatických střizích a zlomech a v nádherném, neskutečně živě působícím Máchově jazyce.“ Šulajová vidí i další smysl dnešního uvedení Cikánů. „Diváci poznají Máchu také jako prozaika a dramatika. Což by mělo aspoň částečně rozrušit zjednodušující přeslazený obraz básníka povinné čítankové četby,“ uzavírá.
***
Premiéra
Pitínský v Hradišti J. A. Pitínský už ve Slováckém divadle režíroval Gazdinu robu nebo Lišku Bystroušku. Teď se vrací s Máchovými Cikány (na snímku Angelína Jitky Joskové).
