Nepříjemnou pravdu neříká voličům nikdo. Záleží, kdo toho zatají nejmíň
Patnácté září 2010. Mariánské Lázně. Hotel Esplanade*****. Uzavřené jednání Ústředního výkonného výboru ČSSD. Jiří Paroubek: „Tak podívejte. Třinácté důchody? Vyšší mateřská? Nové sociální byty? Tohle všechno jsme naslibovali. Včera tady byli ti řezníci z Moody’s a Standard & Poor’s. Jestli do dvou dní nedáme dohromady tvrdé škrty za 60 miliard, srazí nám rating. Musíme zmrazit platy a důchody. Možná i sociální dávky. Začít propouštět. Už minulý týden se neprodala jedna emise dluhopisů. Naštěstí to nikdo neví. Platíme si drahé americké poradce. Kdo jiný na ně má? A nedokázali přitom vymyslet vůbec nic. Takže jsme vyhodili desítky milionů, a stejně jsme nakonec museli úplně normálně lhát. Tvářili jsme se, že dáváme dohromady plán, jak vytáhnout zemi z krize. Nemáme vůbec nic. Jen jsme lhali ráno, v noci i večer. Jak to sakra těm lidem teď vysvětlíme? Musíme něco udělat, nebo zkrachujeme. Já jsem presumptivní prezident, nemůžu být premiér bankrotář. Vy chudáci, máme štěstí, že tady nevládne ulice jako v Aténách a Budapešti.“
Druhý den se nejpikantnější pasáže objevují na všech zpravodajských serverech.
Takový projev bychom nejspíš slyšeli, kdyby ČSSD vyhrála volby a začala vládnout. Stále považuji za pravděpodobnější, že Jiří Paroubek by po volbách pragmaticky otočil a přiznal de facto předvolební podvod, než aby splnil své sliby a přivedl zemi do státního bankrotu. Neuslyšíme ho. ČSSD přiznala ústy svého ekonomického experta zatajování skutečných úspor už před volbami.
Až vám řeknu pravdu Simulace Paroubkova projevu je volně inspirována slavným „lživým“ vystoupením maďarského socialistického expremiéra Ference Gyurcsánye na stranické konferenci v Balatonőszödu v květnu 2006. (Rétorika byla přizpůsobena tradičnímu stylu předsedy ČSSD.) „Žádná evropská země neudělala něco tak pitomého jako my. Jistě, lhali jsme nepřetržitě nejmíň poslední rok a půl, dva roky,“ prohlásil v palbě sprostých slov, když začalo vypadat neodvratně, že země spěje ke státnímu bankrotu. A bylo jasné, že mezi rozhazovačnými sliby a tvrdým utahováním opasků, které Maďary čekalo, je rozpor, jenž se nedá překlenout mlčením. „Skoro jsem zdechl, když jsem osmnáct měsíců předstíral, že vládneme. Místo toho jsme jen lhali ráno, v noci a večer.“
Následovaly demonstrace před budapešťským parlamentem a tvrdé reformní balíčky. Reformy socialisty Gyurcsánye byly hlubší, než ve stejné době prosazovala v Praze středopravá vláda Mirka Topolánka.
Je inspirativní si ten příběh připomenout, protože ho můžeme prožít. A nejen s Jiřím Paroubkem. Žádná strana zatím nepředstavila kompletní plán, jak dostat zemi z hlubokých rozpočtových schodků. Česká národní banka odhaduje strukturální deficit, kterého se nezbavíme ani po konci krize, na 180 miliard korun, pět procent HDP. Kdo chce státní finance vyrovnat, musí ušetřit tuto částku. Kdo má ambici dostat se do maastrichtských kritérií se schodkem tři procenta HDP, musí najít kolem 60 miliard korun.
Virtuální úspory neprojdou Strany zatím kolem dluhů bruslí a snaží se vyvolávat dojem, že peníze najdou tam, kde se to nedotkne bezprostřední životní úrovně lidí. Lidovci v předražených dálnicích. ČSSD v chaosu ve veřejných zakázkách. ODS a TOP 09 přiznávají nejvíc. Ani oni však zatím nepředstavili kompletní úsporné programy za 180 miliard.
Schwarzenberg s Kalouskem se chystají snížit řady veřejných zaměstnanců až o pětinu a omezit okruh příjemců sociálních dávek. Občanští demokraté jsou připraveni sebrat podpory v nezaměstnanosti lidem, kteří sami dají výpověď, a nechat je žít jen z životního minima.
Úsporné balíčky z Řecka, Irska, Lotyšska nebo Maďarska přitom ukazují, že měkké škrty z úklidu v rozhazovačné státní správě nikomu neprojdou. Investoři jim neuvěří. Ve všech těchto zemích se škrtají platy, důchody a dávky a také se zvyšují daně. Není jediný důvod, proč nám by mělo projít něco, co nikomu jinému neprošlo.
Jenže i společnost na hraně státního bankrotu si žije tak dobře, že se odmítá s úsporami do poslední chvíle smířit. Politici zatím nikde, snad s čestnou výjimkou Irska, nenašli styl, jak lidem s upřímností někdejší britské premiérky Margaret Thatcherové vysvětlit: Není jiná možnost.
A dokonce i ve chvíli, když už jim nic jiného nezbývá, vysvětlovat neumí a uchylují se k paranoiím. Socialistický premiér George Papandreu Řekům tvrdí, že jim sahá na platy, důchody a definitivy, protože se proti jeho zemi spikli zlé hedgeové a investiční fondy s těmi, kdo chtějí z Atén udělat ekonomický protektorát Evropské unie. Gyurcsányovských příběhů bude přibývat. Jan Mládek si bystře všiml, že teď se nehraje o to, kdo řekne pravdu, ale kdo bude tajit a lhát nejmíň.
I společnost na hraně státního bankrotu si žije tak dobře, že se odmítá s úsporami do poslední chvíle smířit. Politici nenašli styl, jak lidem s upřímností Margaret Thatcherové přiznat: Není jiná možnost.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ, analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
