Ústavní většina Orbánova Fideszu válcuje celou zemi. Rozhodně ne k jejímu prospěchu
Jestliže existuje v dnešní střední Evropě příklad limitů demokracie, je jím orbánovské Maďarsko. Jedna strana získala prakticky veškerou moc a válcuje každého, kdo se jí postaví do cesty.
Formálně je samozřejmě všechno v pořádku - v zemi proběhly svobodné volby a moc v nich legitimně získala strana Fidesz a její mocný šéf Viktor Orbán. Ono selhání se týká čehosi subtilnějšího: ukazuje, jak v nových demokraciích chybí nebo nefungují všechny ty „brzdy a váhy“, na nichž tak předvídavě lpěli američtí Otcové zakladatelé, když před více než 200 lety psali americkou ústavu.
Hrozí to nám všem: nové demokracie nemají vybudovaná formální pravidla a silné instituce, a nadto nemají ani dostatečně dlouhou a silnou tradici, která by bránila excesům. A tak když se stane, že nějaká politická strana získá příliš velkou moc, je už jen na její dobré vůli, do jaké míry bude tuto moc zneužívat. Stalo se to i na Slovensku, kde v 90. letech dominoval politické scéně tehdejší premiér Mečiar a jeho HZDS, a na krátkou chvíli to před několika lety hrozilo i Polsku, kde levice v důsledku velkých skandálů jako by téměř zmizela ze scény. Odpor vůči globálnímu kapitalismu V Maďarsku po jarních parlamentních volbách to ale můžeme sledovat ještě ostřeji, neboť dosud žádná strana v regionu nezískala takovou převahu jako právě Fidesz. Navíc je to strana vybudovaná na protestu proti stávajícímu systému, která svou legitimitu čerpá z neustálého hledání nepřátel a utvrzování voličů, že jsou v permanentním ohrožení. Není náhodou, že stejně jako Mečiar (a do jisté míry později i další premiér Fico) na Slovensku, tak i Orbán a jeho Fidesz v současném Maďarsku stavějí svoji rétoriku na odporu k mezinárodním institucím, nadnárodním firmám a v širším smyslu na odporu vůči globálnímu kapitalismu.
Fidesz získal v parlamentu ústavní většinu a postupně ovládá (nebo o to usiluje) všechny instituce země skutečně nevybíravým způsobem. Přitom v 90. letech začínal jako velice sympatická, proreformní konzervativně-liberální strana s mladými, na Západě vzdělanými lídry. Když ale na začátku tohoto desetiletí prohrál volby, přišla radikální změna. Doslova radikální: Fidesz totiž usoudil, že chce-li vládnout, musí se zradikalizovat a získat také extremistické voliče. Dnešní kroky Fideszu jen potvrzují, že se za poslední desetiletí stal stranou národního (nacionalistického) socialismu, vedle které dnes i maďarští socialisté působí jako umírnění střízliví liberální pravičáci.
Když letos na jaře Fidesz převzal moc, země byla v ozdravném režimu, jehož cílem bylo odvrátit hrozbu státního bankrotu. Tam se Maďarsko dostalo v důsledku léta rostoucího populismu celé politické třídy - populistický opoziční Fidesz nutil vládnoucí socialisty nezaostávat, a tak se v Maďarsku obratem ruky zdvojnásobovaly platy státních zaměstnanců, zvyšovaly důchody nebo se rozšiřovala sociální podpora, ačkoli už nebylo z čeho. Mezinárodní měnový fond zemi v nouzi pomohl velkou půjčkou, tu ale podmínil reformami a úsporami.
Jakmile Fidesz ovládl stát, vyhlásil, že úsporným opatřením je konec, a z MMF udělal největšího nepřítele země. Jeden z klíčových ekonomických expertů Fideszu doslova prohlásil, že Maďarsko „nebude akceptovat, aby se mu při psaní ekonomické politiky dívali přes rameno mezinárodní věřitelé“. MMF po sérii urážlivých výroků a ignorance svou misi předčasně ukončil. Maďarská měna se prudce propadla a MMF vyhlásil, že Maďarsku více nepůjčí.
Následoval útok na nezávislou centrální banku - ta vzhledem ke stavu veřejných financí a neochotu vlády víc šetřit odmítá snížit úrokové sazby, a tak by podle Fideszu mělo její vedení rezignovat. Podobně se Fidesz chová i k Ústavnímu soudu, který rovněž nepostupuje podle jeho představ, a proto mu omezil pravomoci. Fidesz navíc neútočí jen na veřejné instituce, které mu stojí v cestě. Orbánova vláda prosadila speciální daň pro banky a „velké podniky“ se zahraničním kapitálem, tedy telekomunikační či energetické společnosti. Před pár dny začala pracovat na naplnění své hrozby, že oslabí kapitalizační pilíř důchodového systému, kam si lidé mohou odkládat část důchodových odvodů na vlastní účty, aby nemuseli ve stáří spoléhat jen na státní průběžný penzijní systém. Po chvilkovém „kompromisu“, jímž mělo být zastavení transferů části povinných odvodů do druhého pilíře na přechodnou dobu, Orbánova vláda nakonec před pár dny ohlásila radikální změnu: do konce ledna příštího roku se lidé musí rozhodnout, budou-li jen ve státním průběžném systému, anebo si budou spořit na své účty v některé z důchodových společností - v tom případě však nebudou mít nárok na peníze ze státního systému, byť tam i nadále budou muset posílat část svého platu. Pravidla jsou nastavena tak, že o cíli nemůže být pochyb - důchodové spoření bude zničeno. Přijdou mezinárodní arbitráže a ústavní stížnosti, což maďarské vládě dá jen další argumenty ve prospěch paranoidní teze, že svět se proti Maďarsku spolčil.
Je to smutný příběh s nejistým koncem. Maďaři měli vždycky určitou grácii, noblesu a početnou elitu, danou i dlouhou historií jejich království. Dnes však v Maďarsku můžeme vidět nástup toho, co Fareed Zakaria před časem nazval „neliberální demokracií“. Když většina válcuje všechno a všechny, kdo jí stojí v cestě, a neexistuje nic, co by ji mohlo zastavit, nevěští to nic dobrého pro samotné Maďary. A ani pro jejich sousedy.
Dnešní kroky Fideszu jen potvrzují, že se stal stranou národního (nacionalistického) socialismu, vedle které dnes i maďarští socialisté působí jako umírnění střízliví liberální pravičáci
O autorovi| ROBERT ŽITŇANSKÝ slovenský ekonom Autor působí v Institutu pro dobře spravovanou společnost
