Právě ta překvapivě mnohokrát zněla zasedací místností Ústavního soudu. Podle advokáta Petra Tomana, který zastupuje bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce, prý symbolizuje rozhodování soudce Vojtěcha Cepla mladšího a také to, proč musel vrchní soud vrátit případ k novému rozhodování někomu jinému.
„Pro mne rozsudek soudce Cepla ve stavu, v jakém je, zní, že jedna a jedna je osmnáct,“ kritizoval opakovaně rozsudky pražského městského soudce. Mnoho lidí v publiku si tento bonmot s úsměvem zapsalo do svých bloků.
Moc malá zasedací síň Ústavní soudci tentokrát nejednali ve velké zasedací síni, ve které jich zasedá všech patnáct a která je známá z velkých kauz. Rozhodoval tříčlenný senát, a proto se i jednání uskutečnilo v mnohem menší jednací síni. Ta byla neobvykle plná - byl to jeden z prvních případů, kdy přítomní zabrali všechny židle a další musel přinést člen ochranné služby.
Proti sobě zasedli Marie Benešová se svým advokátem (a kolegou ze společné advokátní kanceláře v jedné osobě) Petrem Hálou, na druhé pak čtveřice advokátů zastupujících ty, které kdysi Benešová označila za justiční mafii.
Zástupci Vrchního soudu v Praze, kteří tam měli sedět především, se nakonec omluvili. I tak ale často musela předsedkyně senátu Vlasta Formánková advokáty krotit, když ve svém rozmachu začali zmiňovat souvislosti z první republiky či rozhodování o vydání katarského prince, které s jednáním nemělo přímou souvislost.
