Vlasy mají i v sekularizované společnosti jisté kouzlo. Jejich úprava je jedním z hlavních prostředků, jimiž se muži a ženy odlišují a vábí. Antropologové a psychoanalytikové jim přisuzují i řadu dalších významů.
Vlasům byla odedávna připisována magická moc. Kadeře symbolizovaly plodnost a sexualitu. I samu duši. Začteme li se do velebené, zatracované, ale přesto stále populární knihy Zlatá ratolest od Jamese G. Frazera (nedávno vyšla opět v češtině), neujdeme pasážím, jež jsou věnovány vztahu „tradičního“ člověka k vlasům, a zejména jejich odnímání. „Je-li hlava považována za tak posvátnou, že se jí bez urážky nelze ani dotknout, je jasné, že stříhání vlasů musí být choulostivou operací. Obtíže, které podle názoru primitivních lidí operaci znesnadňují, jsou dvojího druhu: především je tu nebezpečí, že bude vyrušen duch hlavy, který se může urazit a pomstít. A za druhé je tu otázka, jak naložit s ostříhanými kučerami. Divoch totiž věří, že sympatetický svazek, který existuje mezi ním a každou součástí jeho těla, trvá i potom, kdy byl přerušen.“ Odtud asi vychází víra v uzmuté skalpy, v četná tabu během stříhání a také v pečlivé ukrývání odstřižených pramenů, aby nemohly být nepřítelem zneužity...
Od magie k šamponu
Ale i v moderním sekularizovaném světě mají vlasy jisté - nebojme se to říci - kouzlo. Chceme se druhým zalíbit, a právě úprava vlasů je jedním z hlavních prostředků, jimiž se ženy a muži univerzálně odlišují a vábí. Různě načesané, krácené, svázané a barvené kadeře jsou naším nejosobitějším atributem, soukromým symbolem, který patří do veřejného prostoru. Vlasy jsou spjaty s naší podstatou, přičemž informují o zdraví nositele a vyjadřují i něco velmi osobního, neboť dnes již je účes spíše dobrovolnou kreací nežli kulturně (či trestně) vnucenou daností.
Je zjevné, že prostřednictvím vlasů lze též odlišit věk, zaměstnání, přesvědčení, skupinovou přináležitost, náboženství i sociální a ekonomický status. Nicméně můžeme zaznamenat i relikty někdejší pověrečnosti: leckdo má schovány první vlásky svého dítěte, sportovci si zase v play-off udržují bujný vous jako doklad neporazitelnosti. A co víc, vlasům věnujeme péči, o níž se našim předkům ani nesnilo. Důkazy? Leží ve vaší koupelně. Šampony, kondicionéry, dočasné barvy, ale i žiletky, hřebeny a depilátory... Už před dvaceti lety vydali Američané za vlasové prostředky ročně 2,5 miliardy dolarů, roku 1995 to již bylo o dvě miliardy více. Výdaje rostou.
Vlasy a účesy, jimž se věnují specializované magazíny, jsou už něčím natolik samozřejmým, že zabývat se jimi možná hraničí s banalitou. Je tomu tak? Podívejme se na tematiku knižní tvorby o vlasech ze čtyř pohledů a také ze čtyř údobí. Jde o důležité texty z pohledu historického (1935), antropologického (1958), sociologického (1987) a encyklopedického (2006).
Muzejníka česká cesta
Začněme u knihy domácí, kterou v půli třicátých let minulého věku vydal vlastním nákladem Klub dámských kadeřníků v Praze jako „malý příspěvek k poučení nových adeptů umění vlásenkářského a kadeřnického, rovněž i vzory pro naše kruhy herecké,“ pod vedením dr. Antonína Dolenského, vrchního bibliotekáře Národního muzea. Kniha, rozdělená do tří dílů, nepřekvapí chronologickou kompozicí. Začíná pochopitelně v Egyptě, o jehož obyvatelích se dočteme, jak krátké vlasy nosili a že běžně užívali paruk, příčesků a lepených vousů jako znaku své hodnosti. Nechybí ani řada vyobrazení Chetitů, Asyřanů či Hebrejců.
Velká pozornost je věnována antice, přičemž jako pramen posloužily nejen texty, ale i sochařská díla. Pěstění vlasu věnovali Řekové velkou péči, rozličnými přípravky zlepšovali jeho světlost; nejinak tomu bylo v Římě, kde pak „rozmařilá doba císařství zavedla mnohé odchylky a výstřelky dle vzorů orientálních“. Exkurze pokračuje svévským uzlem Germánů, domněnkami o slovanském kadeřnictví (čelenky se záušnicemi) a dále v tradičním schématu středověk, novověk přes baroko po biedermeier, což už detailně rozpracovaly dějiny módy. Kniha představuje kromě krátkého skeče Z dějin vousu od J. S. Machara (1932) ojedinělý český příspěvek k problematice tělesného porostu, nicméně jde spíše o jakési pestré album stylů. Příliš popisné. Statické.
Kouzelné vlasy odjinud
Úplně jiný je text antropologa Edmunda Leache, vítěze Curl Bequest Prize Essay z roku 1957, který navazuje na bohatou etnografickou tradici. Už v roce 1886 totiž napsal G. A Wilken studii o sestřihu při smutečních obřadech a daru vlasů jako náhražky oběti. A od roku 1909, kdy Arnold van Gennep vydal knihu o přechodových ritech, v níž mimochodem píše, že „mezi odlučovací rituály obvykle patří všechny obřady, kde se něco odřezává; zejména první stříhání vlasů, holení hlavy“, už nikoho vazby na iniciaci nepřekvapí -ať jde o dospívání, svatbu, úmrtí. Ostatně, kněží mají ritus tonzury, všichni známe dětské či novomanželské postřižiny a nověji též vojenský „přijímač“, který tak pěkně zachytil úvod Kubrickova filmu Olověná vesta.
Antropologické zkušenosti vnesly do společenskovědního bádání nové impulzy. Pakliže jste se zatoulali na ostrovy Tikopie nebo mezi keňské Sambary, spatřili jste muže a ženy s účesy, jež v naší tradici „fungují“ zcela opačně. Pánové se tam pyšní dlouhými vlasy, dámy jsou nakrátko. Nejen takovým variacím se věnoval etnolog Marcel Mauss, jenž roku 1936 publikoval článek Les techniques du corps, v němž jako první rozpracoval koncept sociologie těla. Autor slavného eseje o daru se též zajímal o fyzické činnosti v různých kulturách a zjistil, že ani věci natolik běžné jako chůze, běh či plavání nejsou na světě zcela shodné. Pár let nato bádala Margaret Meadová nad „způsoby, jimiž se naše těla učí, jak býti mužská a ženská“.
Přemýšlení o vlasech obohatil v roce 1951 psychoanalytik Charles Berg, jenž ve své studii napodobil Freudův příklad knihy Totem a tabu, přičemž tezi podepřel o národopisný materiál. Holení a stříhání prý značí symbolickou kastraci, jejímž prostřednictvím si vybíjíme agresi proti našim vlasům - symbolům plodivého libida. I Leach za pomoci novějšího materiálu přiznává vlasům sexuální významy, ale spíše než soukromého smyslu si všímá symboliky veřejné a sdílené. Na konkrétním případě truchlící vdovy z Trobriand ukazuje, jak oholením vlasů dává ona i bližní najevo svůj vztah k zemřelému, podstupují „sociální smrt“ a s růstem vlasů se opět začleňují do života.
Co je však na textu nejzajímavější, abychom jej dostatečně zjednodušili, je autorova teorie o provázanosti účesů s restrikcemi: „Dlouhé vlasy značí neomezovanou sexualitu; kratší kštice, svázané kadeře nebo částečně vyholená hlava představují dohled nad sexualitou a zcela holá lebka je zosobněním celibátu,“ jak ostatně dokládají mnišské sestřihy z různých koutů Země. A ještě jeden postřeh o magické podstatě je zajímavý: protiklad opečovávaných vlasů, pokud jsou živé a plny pozitivní energie, a naopak mrtvých odstřižků, jež mají ničivou moc a stávají se špínou, pročež i v indickém kastovním systému jsou holiči těmi „nečistými“.
V Novém zákoně, přesněji v kralickém překladu První epištoly sv. Pavla Apoštola ku Korintským (11:14-15), přímo stojí: „Zdaliž vás i samo přirození neučí, žeť jest ohyzda muži míti dlouhé vlasy? Ale ženě míti dlouhé vlasy poctivé jest; nebo vlasové k zastírání dáni jsou jí.“ Tímto citátem začíná článek sociologa Anthonyho Synnotta, který navazuje na Leachovo zamyšlení nad sestřihem pod tíží společenských pravidel, ale v anglosaských podmínkách, které jsou nám bližší. Autor rovněž zmiňuje pojetí C. R. Hallpika (1969), pro nějž znamená krátká kštice osobu pod společenským dohledem, zatímco dlouhý vlas prý patří k jedinci nekontrolovanému. Synnottovy teze, jimž trochu monty-pythonovsky říká „teorie vlasů“, jsou následující: 1) opačná pohlaví mají opačné vlasy, 2) vlasy a tělesné ochlupení jsou opakem, 3) opačné ideologie mají opačné vlasy, což dokládá revoltou hippies oproti konvencím, původně dělnických skins proti hipíkům a posléze i punkerů proti všem.
Přestože ochlupení roste prakticky po celém těle, pouze tři zóny mají společenský význam: na hlavě, ve tváři a na intimních místech. Existují rovněž čtyři cesty, jak porost měnit - jeho délku, barvu, styl a množství (uměle). Pohlavím, jež se více identifikuje se svými vlasy, jsou ženy, neboť dlouhé kadeře patří ve zmíněném okruhu k atributům ženskosti a luxusu; vyžadují totiž nákladnou péči, jak naznačil už klasik Thorstein Veblen. Umožňují též rozličnou prezentaci ženina ega v závislosti na náladě -od dospělé přes svůdnou až po koketně infantilní; naopak od mužů se čeká uniformita a stálost krátkého účesu i hladké tváře.
Rozdílná je společenská přípustnost barvení vlasů, třeba i šedin. Co se týče preferencí protějšků, uvádí Synnott zajímavá čísla. Zatímco asi 75 procent žen upřednostňuje tmavší muže, tak přes 35 procent mužů má nejraději blondýnky (terče tolika vtipů), jež představují i zdaleka nejčastější sexsymboly. Těmi mužskými jsou tmavovlasí hezouni.
Autor dále píše: „Opačná pohlaví symbolicky maximalizují rozdíly. Muži si tedy běžně zkracují porost na hlavě a na tváři, nikoliv však na těle. A ženy si pěstí vlasy a minimalizují své tělesné ochlupení - na nohou, v podpaží a kolem genitálu.“ Holení ženského klínu je údajně vnuceným nástrojem mužů, kteří tím prokazují svůj dohled nad intimitou ženské sexuality. Znamená tedy současné stále častější krácení pubického ochlupení u pánů nastupující nadvládu žen?
Komplexní, přesto prchavé
Všechny aspekty, zde pouze útržkovitě naznačené, se pokusila sumarizovat publicistka Victoria Sherrowová ve své loňské Encyklopedii vlasů. Podstatné je tu rozšíření „vlasového záběru“ o spoustu dalších kontextů - mezi jednotlivými hesly nechybějí dějiny kadeřnictví, holičů, hřebene, sponky nebo břitvy, informace o etnických skupinách, geografických areálech, vlasovém průmyslu, transplantacích a nemocech, ale i životopisy slavných kadeřníků a také celebrit, jež měly na rozšíření všemožných účesů, vrkočů, vln, copů, čír, knírků i bradek podstatný vliv.
Sherrowová píše: „V průběhu věků nabývaly vlasy stále větší sociální a kulturní role. Staly se zdrojem zájmu a fascinace, přešly do umění, mytologie, folkloru, magie i náboženských obyčejů. A protože vlasy rostou po celý život, jsou symbolem obnovy, regenerace i života samého.“
Na objemné knize je pro naši rychle plynoucí dobu cosi charakteristického - pisatelka se marně snažila, aby jí takřka nic neuteklo. A proto brala všude, přičemž smísila odborné texty akademiků i bulvární články o „cool“ účesech, které našla na internetových stránkách. Přesto lze knížku ocenit jako podnětný příspěvek do příběhu, v jehož jádru byly, jsou a budou lidské vlasy.
***
Encyclopedia of Hair: A Cultural History Victoria Sherrow Vydalo nakladatelství Greenwood Press, London 2006, 456 stran. Shame and Glory: A Sociology of Hair Anthony Synnott The British Journal of Sociology, Vol. 38, No. 3. (Sep. 1987), str. 381-413. Magical Hair Edmund R. Leach The Journal of the Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland, Vol. 88, No. 2. (Jul.-Dec., 1958), str. 147-164. Dějiny účesu a ozdob k jeho hotovení užívaných I. a II. Antonín Dolenský, Jan Scheuba a kol. Vydal Klub dámských kadeřníků, Praha 1935, 492 strany.
Dlouhé vlasy značí neomezovanou sexualitu; kratší kštice, svázané kadeře nebo částečně vyholená hlava představuji dohled nad sexualitou a zcela holá lebka je zosobněním celibátu Charles Berg psychoanalytik
O autorovi| Martin Rychlík, etnolog a novinář Autor (* 1977) vydal knihu Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla a připravuje publikaci o dějinách účesů.
