Básník a chodící, někdy se mírně potácející, pomník české nezávislé kultury Ivan M. Jirous (Magor) navštívil v první polovině prosince Spojené státy a Kanadu. Na turné, během nějž dorazil postupně do New Yorku, Chicaga, Ottawy, Toronta, Montrealu, Bostonu a opět do New Yorku, ho doprovázel hudebník Ivan Bierhanzl. Jeho zápisky přibližují cestu s klasikem a zájem, který mu byl jako vůdčí postavě středoevropského undergroundu věnován. Vybíráme z části věnované Ottawě, Bostonu a návratu do New Yorku.
Někde v půli cesty mezi Torontem a Ottawou, u města Kingstone, jsme přesedli z jednoho diplomatického vozu do druhého a řidič z ottawské ambasády nás v klidu dovezl do Ottawy. Během cesty bylo občas slyšet ze sadní sedačky, kde trůnil Magor (dále jen M.), hlasité polknutí následované závanem vůně whisky, ale řidič, ač to musel slyšet a cítit stejně jako já, to nijak nekomentoval, natož aby M. bránil v konzumaci.
Po krátké návštěvě zastupitelského úřadu jsme se ubytovali v hotelu, o kterém se M. vyjádřil, že je nejluxusnější, v jakém kdy bydlel. Apartmá o několika místnostech, vybavených obřími LCD obrazovkami, pracovna s tiskárnou a online počítačem, luxusní koupelna, plně zařízená kuchyň. Nicméně M. zvolil jako svůj hlavní stan přilehlou irskou hospodu, kde strávil většinu času, zatímco já jsem v hotelu vyřizoval nezbytnou korespondenci a tiskl angl. překlady pro Boston. Dlužno říci, že s vysokou úrovní ubytování ostře kontrastovala tzv. bakelitová snídaně, odporná americká káva (alespoň pro nás Evropany, holdující italskému espresu), doplněná neméně nechutnými přeslazenými koblihy, vše podáváno v umělohmotných kelímcích a na papírových talířcích. Shodně jsme s M. konstatovali, že jediné, co se dalo jíst, byl krémový sýr zn. Philadelfia. Ottawští pojali M. návštěvu jako předvánoční setkání s krajany. V místnosti ozdobené fotografiemi slavných českých hokejistů, jejich dresy a podpisy M. nejprve četl z knížky Magor dětem, pak zpaměti recitoval výběr z Labutích písní a čtení zakončil kapitolou z Pravdivého příběhu. Po promítnutí dokumentu z koncertu v Postupicích (1974) se rozvinula diskuse. Přítomní se zajímali o dnešní postavení kapel, které se ve filmu objevily (mj. Old Teenagers, DG 307, PPU), další okruh otázek se týkal českých spisovatelů, jmenovitě Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta, Ivana Klímy a Jana Zábrany. M. už byl docela v ráži, stihl totiž před čtením ještě pár panáků v onom irském pubu. Zatímco na rodáka z Humpolce Jana Zábranu nedal dopustit, o Ivanovi Klímovi se odmítl bavit . Vaculík a Kohout z -toho vyšli docela dobře, M. však zmínil spíše jejich občanské postoje po Chartě 77 než literární dílo... Nejvíc to ale odnesl Kundera. Slečna Petra z ambasády, se kterou jsem akci domlouval, raději diskusi ukončila a pozvala přítomné na malé předvánoční občerstvení. Tatínek malé holčičky, která dostala od M. knížku jako dárek s podpisem, se mi pak svěřil, že musel dceři vysvětlovat některá česká slova, která zřejmě ještě v životě neslyšela (např. „zmrd“ nebo „sračka“). Ponechám na čtenářích, zda si dosadí, ke kterému spisovateli M. tato slova přiřadil.
Boston: Nás nechali na pokoji Z Ottawy nás odvezl řidič do Montrealu. Vzpomněl jsem si na svou první návštěvu Montrealu v 90. letech s Agonem, hráli jsme tam v rámci malého severoamerického turné koncert v Kapli dobrého pastýře (Chapelle du Bon Pasteur) spojený s workshopem na McGill University a bydleli na studentské koleji. Asi pět minut poté, co jsme se ubytovali, vrazili na kolej místní hasiči v plné zbroji a s houkačkou. Trombonista Agonu se chtěl údajně oholit, ale místo toho spustil požární alarm. Hasiči nám chtěli naúčtovat náklady na planý poplach, ale po zjištění, že jsme muzikanti z -Čech, mávli nad tím vším s úsměvem rukou.
Z Montrealu jsme po obědě v místním nádražním fastfoodu pokračovali busem Greyhound do Bostonu, ca 7 hodin jízdy. Pověst Greyhoundu není valná, prý tím cestují „socky“, ale oba jsme byli nakonec spokojeni, autobus byl pohodlný a poloprázdný, vybavený WC, internetem, a dokonce i přípojkou na 110 V, spolucestující většinou studenti. Na hranicích nás všechny vytáhli ven z busu a vybrané pasažéry šacovali. Student přede mnou (s americkým pasem) musel odpovídat na otázky pohraniční stráže typu „Kouříte marihuanu?“, „Vezete s sebou hulení pro svou potřebu?“ apod. Nás po zjištění nechali na pokoji.
M. většinu cesty prospal, spánek jen občas přerušoval chozením na WC. Na jedné z mála zastávek si chtěl koupit pivo, ale prodavač mu rezolutně oznámil, že platí zákaz prodeje piva pasažérům do autobusu. M. drtil mezi zuby cosi o policejním státě a zkurvených kapitalistech. Já jsem chvíli brnkal na půjčenou mexickou basu Fender Precision, protože mne čekalo první hraní se studenty v Bostonu. V Bostonu na nádraží na nás čekal performer a básník Milan Kohout. Žije přímo v centru v bývalé továrně na vlnu, kde nechalo město spolu se soukromým investorem vybudovat lofty pro místní uměleckou komunitu, asi 1/3 loftů funguje zároveň jako sociální bydlení pro chudší umělce, zbytek se pronajímá za komerční nájem těm bohatším, přičemž rozdíl v ceně sociálního a komerčního nájemného je obrovský, v poměru asi 1:4.
Jeden takový loft na nás čekal. Musím říct, že krásnější bydlení si snad nedovedu představit. Kombinace starých ocelových nosníků s mohutnými dřevěnými trámy, procházejícími skrz celou budovu, stylově čistou a strohou funkcionalistickou stavbu z první poloviny minulého století, doplněné zdivem z červených neomítnutých cihel, k tomu pohodlná koupelna a kuchyňský kout. Milan řekl na adresu M., že ho má rád, jelikož zformuloval některé ze základních mravních principů, díky nimž se mohl přizpůsobit i totalitnímu kapitalismu v Americe a jeho systému vykořisťování a zneužívání lidí, podobně jako tomu podle Milana bylo v bývalém Československu! Odpolední čtení pro studenty Berklee College of Music nebylo příliš hojně navštíveno, zato o to větší překvapení nás čekalo večer, kdy se prostor galerie Mobius zaplnil jak Čechy a Slováky z místní exilové komunity, tak místními Američany napojenými na Mobius a Berklee College, a navíc ohlas publika na M. vystoupení i můj koncert se studenty byl velmi vřelý.
Po úvodu, kdy M. četl česky a Milan Kohout anglické překlady, následoval asi hodinový živý hudební doprovod k dokumentárním filmům Jana Ságla z první poloviny 70. let, kde M. vždy nějak figuruje. Koncept byl jednoduchý. Vybrali jsme spolu s Elliottem Sharpem několik tracků od raných PPU, základ tvořily Mejlovy basové figury, na něž američtí spoluhráči improvizovali sóla, jak je to běžné při jazzových jam sessions. Hoši z Berklee rychle pochopili ducha hudby a hráli skvěle.
New York: Koncert pro I. M. J. V sobotu jsme se přepravili ranním busem z Bostonu zpět do New Yorku, M. už měl volno, neměl žádné další povinnosti, poslední večer bylo na programu promítání undergroundových filmů ze 70. a 80. let s živým hudebním doprovodem, podobně jako v Bostonu, ale s jinými hráči.
Když byl M. v roce 1989 naposledy v komunistickém vězení, uspořádala skupina umělců z New Yorku v klubu The Kitchen v čele s producentem Giorgio Gomelskym (během svého působení v Evropě spolupracoval s -kapelami, jako jsou Rolling Stones, Yardbirds a dalšími) benefiční koncert na podporu M., vybralo se tehdy několik tisíc dolarů, které odeslali M. rodině. Na tomto večeru tehdy vystoupili Allen Ginsberg, Ed Sanders z kapely The Fugs, kapela False Prophets, Elliott Sharp, exilová podoba DG 307 Pavla Zajíčka,
Sestavili jsme spolu s Elliottem z hudebníků, kteří se v roce 1989 zúčastnili benefičního koncertu a se kterými nás pojí dlouholeté pracovně-přátelské vztahy, kapelu k Poctě Magorovi. Hráli s námi již zmíněný Dave Soldier na housle, Anthony Coleman na klávesy, Jonathan Kane na bicí a samozřejmě Elliott Sharp na basklarinet – el. kytaru (a já na basu). Anthony Coleman je častým spoluhráčem Johna Zorna nebo Marca Ribota v jejich různých projektech, vystupoval se svou kapelou Selfhaters na jednom z mých festivalů v Praze, kde jsme hráli s Agonem také jeho skladby, Jonathan Kane hrál v původní sestavě The Swans, ale také s La Monte Youngem, David Soldier hrál v Praze s Johnem Caleem, Elliott Sharp má úzkou vazbu na Prahu už z 80. let, s Agonem jsme hráli jeho kompozice různě po světě.
Odpolední zkouška byla taková nijaká, moc se nehrálo, ale alespoň jsme si ujasnili, jaký track se hodí k tomu kterému filmu. Neměl jsem ze zkoušky úplně nejlepší pocit, trochu mnou zmítaly obavy, jak to vše večer dopadne. V první polovině programu jsem promítl dva filmy se zvukem, dokument z undergroundového festivalu v Postupicích a film Co znamená vésti koně z koncertu Plastiků v Kerharticích (1981, režie A. Havlíček). Po přestávce následovaly němé filmy Jana Ságla s naším živým hudebním doprovodem, doplněné o grotesku Přepadení pátera Šebak, kde se objevuje Mejla coby zlotřilý indián, který zamorduje a oloupí zbožného pátera. Hudbu ke grotesce obstaral Antony Coleman sólově na akustický klavír – jako ve starém kině.
Celý koncert nakonec dopadl skvěle, mí spoluhráči přecházeli plynule z rockových figur do jazzovějších frází i hlukových struktur, střídali se v sólech, naslouchali ostatním, vedli spolu na podiu navzájem dialog a předvedli se v tom nejlepším světle. Akce se konala v sále Bohemian National Hall v Upper East Side, sál byl příjemně zaplněn publikem namíchaným z Američanů i Čechů.
***
Prodavač mu rezolutně oznámil, že platí zákaz prodeje piva pasažérům do autobusu. M. drtil mezi zuby cosi o policejním státě a zkurvených kapitalistech.
O autorovi| IVAN BIERHANZL, Autor je hudebník, člen Agon Orchestra
