Seriál Třicet případů majora Zemana začal žít dalším životem. Každou neděli je přikládán coby DVD k jednomu bulvárnímu plátku, a na rozdíl od Prasátka Babe či Ramba opět budí vášně. Jistý publicista dokonce napsal, že kupovat si Zemana je stejná ostuda, jako si kupovat Haló noviny či porno.
Patřím k tzv. Husákovým dětem, které seriál hluboce zasáhl. V útlém věku, kdy jsme ničemu nerozuměli, nás fascinoval a strašil. S každou další reprízou jsme si začali uvědomovat nestoudnou pokřivenost celého podniku a naše původní pocity se jen prohlubovaly. Charismatický hrdina, který stál původně na straně dobra, se postupně měnil v podobnou zrůdu, jako byla bestie topící bidlem emigranty v bažinách. Nyní máme možnost si tu vyfešákovanou potvoru poohlédnout pěkně zblízka. A že si na tom někdo namastí kapsu, to už je „holt kapitálismus“, jak by řekl agent provokatér Jirka Hradec.
Mě osobně v seriálu zaujalo, jak tehdejší propaganda pracovala s jazykem. Lakmusovým papírkem zlodušství byla hovorová řeč. Už jsem si nepamatoval, kdo v úvodním dílu Smrt u jezera zastřelí Zemanova otce Antonína. Ovšem jakmile se na scéně objevil hostinský Prágr (Josef Somr) a pronesl: „Tě vidím, amigo! Věra ti prskne šnycl na talíř.“, bylo mi jasné, kdože zmáčkl spoušť. A po Prágrově nabídce „koňouše“ a přípitku „Hop za kravatu!“ jsem si byl jist i tím, kdo udal Zemana gestapu.
Prágrův familiární slovník, míchající germanismy a prvorepublikovou mládežnickou mluvu (lokál, kunčofti, cimra, pitivo, parde), byl zřetelným indikátorem padoucha. Ale stejně podezřelá je i vytříbená spisovná čeština. „Lituji, pánové, sortiment je omezen,“ odvětí vrchní vinárny Panonia (Svatopluk Beneš) a divák hned ví, že číšník bude namočen v padělatelské aféře.
Kultivovanost jazyka rovná se stará škola, dekadence, úpadek a zločin. Proto také slova jako absurdní, militantní, latentní, a dokonce humanita nemohl pronést nikdo jiný než nacista dr. Wolf (Luděk Munzar ve Vyznavačích ohně). Že je bývalý letec z Anglie Bláha (Radoslav Brzobohatý) kreatura, poznáme nejen z toho, že mučí vězně, intrikuje a cizoloží, ale už z faktu, že při oslovení používá 1. a ne 5. pád: „Seberte se, Vydra! Kde jste byl, Zeman?“ Toť panský přežitek, od něhož je krok k vlastizradě.
A jak v seriálu mluví kladní hrdinové? Dobře je to vidět na saniťákovi Hradcovi (Rudolf Jelínek), z něhož se později stane rozvědčík. Při údivu volá „páni“, věci lhostejné jsou mu „šumafuk“, šéf je „starej“, sanitka „mašina“ a místo samozřejmě říká „samo“, protože je to muž z lidu, ale žádný lumpenproletariát. Ideoví poradci vybrali „klaďasům“ tzv. měkký slang, hovorovou řeč středního pásma. Tato rádoby lidová mluva mírné rozvernosti v mezích zákona byla povýšena do hodnosti štábní kultury. Je zajímavé, jak se ideologie definuje i jazykově. Jak má propaganda potřebu denunciovat nejen reprezentanty starých pořádků (od kulaka po mnicha), ale i jejich slova. „Bude potřeba zvládnout zákony po našem,“ říká budoucí šéfestébák Kalina (Miloš Willig), když se vrací, byť s podezřele napapaným bříškem, z koncentráku. A jak se zdá, „po našem“ chtěli soudruzi ovládnout a znárodnit i jazyk.
Kdo s mateřštinou vtipně obcuje, minimálně něco skrývá. Kdo užívá žargon, bude patrně vrah. Některá slova si musela odsedět své, než se polepšila, jiná dostala doživotí. Jako katoličtí básníci, kteří byli za svou vytříbenou češtinu posláni na uran. Zatímco dělnická třída mluvila stále jako dlaždič a pro Zemana neměla jiné jméno než fízl.
Kdo s mateřštinou vtipně obcuje, minimálně něco skrývá. Kdo užívá žargon, bude patrně vrah.
O autorovi| Jan Nejedlý, literární publicista
