Přes den se pohybuje ve světě vysokého byznysu. Ve chvílích volna bere do ruky fotoaparát a vyjíždí na toulky městem. Istvána Lékó, který již deset let řídí uznávaný časopis Euro, okouzlilo pouliční umění street art. „Je to moje vášeň,“ říká novinář. „Občas si o mně lidi myslí, že jsem pošuk. Podle nich jsou street artem jen tagy na zdech. Nevnímají, že se jedná o uměleckou formu.“ Když Lékó vidí nějaký zajímavý kousek, udělá si v notesu poznámku a zahrne ho do nejbližší trasy s fotoaparátem. Někdy je to ale jako přelévat moře cedníkem. Pěkný obrázek na zdi z rána může být odpoledne pryč. Sloupnutý, přemalovaný, přelepený.
Za street art v širším slova smyslu se dá označit jakékoliv umění, jehož prostředím je přímo ulice. Už dávno se nejedná o obyčejné tagy (rychlé nápisy tlustou fixou) nebo graffiti. Svět umění se vyvíjí, a jestliže se street art považuje za umění, musí přirozeně hledat nové prostředky k vyjádření. Jednou z nejběžnějších forem jsou dnes stickers, samolepky. Větší česká města jsou jimi obsypaná, chodci stačí jen vyladit svou pozornost na jejich velikost a nejčastější místa výskytu, například zadní strany dopravních značek. Výhody samolepek jsou zřejmé: autor si je může připravit doma v klidu a nežene ho spěch při práci přímo na ulici, protože s výjimkou povolených míst je street art ilegální. Druhou předností samolepek je, že jich v éře snadné reprodukce můžete vyrobit za hodinu tisíce. Pak už jen lepit a lepit a lepit.
Jeden z nejznámějších představitelů českého street artu, který vystupuje pod přezdívkou Pasta, nad tím ale mávne rukou: „To se jen tady tak zacyklilo, že street art jsou hlavně samolepky. Dnes se na ně zaměřují spíš začátečníci. Kdekdo z nás samolepky dělá, ale jako doprovodný prvek. Lepí je a ani o tom nějak zvlášť nepřemýšlí.“
Podle Pasty neuděláte dnes žádnou velkou díru do světa ani s šablonami. Díky nim vznikne během minuty sofistikovaný obrázek na stěně domu, stačí přiložit předem vyřezanou šablonu a přestříkat sprejem. I tato technika se používá už léta, a tak oslnit lze jen mimořádnou kvalitou šablony, velikostí nebo netradičním umístěním. Ke slovu dnes přicházejí další formy – ploché obrázky vyřezané z polystyrenů a nalepené nejčastěji na fasády domů, z graffiti vycházející plastiky a podobně. Fantazii se meze nekladou. Nejznámější představitel tuzemského street artu, student AVU s přezdívkou Point, na sebe upozornil umisťováním sádrových dráčků na domovní římsy, později začal vytvářet třeba různě rotovaná písmena POINT.
Existují ovšem i pouliční umělci, kteří nemají kořeny v graffiti subkultuře, nepotřebují zviditelňovat své umělecké jméno a produkují mnohem jemnější díla. Příklad? Taková, kterých si náhodný kolemjdoucí třeba ani nevšimne a která téměř splývají s běžným městským prostředím. Street artem mohou být i veřejné performance. Ortodoxnější vyznavači však tvrdí, že street art je odborný termín pro specifický umělecký směr, který má svůj kontext a historii, takže ne každý obrázek na zdi je automaticky možné řadit do této kategorie.
István Lékó soustavně dokumentuje tyto aktivity již několik let. Ani na služebních cestách v cizině nevyjde do ulic bez příručního fotoaparátu Panasonic Lumix. Za tu dobu se mu nahromadily v archivu tisíce fotografií. Tak dlouho vyhlížel, kdo o českém street artu vydá obrazovou publikaci, až to nevydržel a připravil ji sám, za pomoci Pasty a několika dalších. Kniha Street Art Praha, kterou nedávno vydalo Arbor Vitae, je poměrně skoupá na text, zato jej ale nabízí i v anglické verzi. Podstatná část nákladu zřejmě skončí v zahraničních knihkupectvích a graffiti obchodech. Teprve takto pohromadě čtenáře ohromí, kolik nápaditosti a kreativity je po pražských ulicích rozeseto. Podle Lékó se nemáme před světem za co stydět, naopak. „Praha je na úrovni Vídně nebo Budapešti. Česká scéna je dnes velmi vyspělá, zejména v Praze. Je tu tak deset patnáct autorů evropského formátu.“
V Praze právě proběhl festival street artu Names. První ročník a hned největší akce tohoto druhu v Evropě, přinejmenším letos. S prvotním nápadem přišel Jan Kaláb, tedy již zmíněný Point, ale potřebné finance zajistil opět Lékó. Využil svých kontaktů a dokázal, že i vysocí manažeři a bossové průmyslu progresivním uměním neopovrhnou. Byť ideově stojí autoři street artu vesměs na radikálně opačných pozicích než oni. „Finančně nám velmi pomohl majitel Třineckých železáren Tomáš Chrenek i generální ředitel ČEZu Martin Roman,“ vypočítává Lékó. „Jsou to mladí, otevření lidé. Dnes už dávno neplatí, že okamžitý zisk je pro tenhle druh lidí jediným kritériem. I oni mají děti a synové minimálně dvou českých top manažerů jsou dokonce graffiťáci.“
Podle Lékó jsou u nás největším nepřítelem streetartové scény málo informovaná média. „Na Západě jsou autoři street artu uznávanými umělci a tady z nich média, třeba nedávno televize Nova, dělají kriminálníky,“ rozohňuje se. O neblahém vlivu médií je přesvědčen i Pasta. Dokud graffiti umělce nezačala média označovat za vandaly, policejním hlídkám prý jejich zkrášlování zdí ani moc nevadilo.
Galerie bude škemrat
Letos v létě věnovala street artu své prostory i slavná londýnská galerie Tate Modern, a nechala dokonce umělce pracovat i zvenku na fasádě budovy. O tom, že zahraniční street art už dávno není čirý punk, přesvědčuje návštěvníky festivalu Names Pastou komentovaná procházka libeňskými ulicemi. Průvodce bez zájmu míjí pietní kresbu Bohumila Hrabala v nadživotní velikosti v ulici Na Hrázi, a když se před ní skupinka zastaví a fotí, upozorní, že skutečný street art, který dnes hýbe světem moderního umění, je až o kus dál. Přesněji za rohem, na opačné straně autobusového nádraží Palmovka. Cože, ta betonová stěna postříkaná žlutou a modrou barvou? „Tak tohle udělal včera Američan Craig Costello zvaný KR, největší hvězda festivalu. Kdekdo by řekl, že by to dokázala udělat i jeho máma, ale věřte, že tohle by vaše máma udělat nedokázala. Tohle je street art roku 2008.“ KR se soustředí na tzv. dripy, nehezky česky stejkance. Pouliční minimalismus, ale proslavil ho. Dnes už na ulicích ilegální cákance z nově natlakovaných hasičáků nedělá. Vystavuje v galeriích a vydělává slušné peníze na prodeji barvicího inkoustu, který sám vyvinul.
Časy se mění. Nikoliv pan Hrabal se svým psacím strojem Perkeo, ale tahle pocákaná zeď má šanci dostat se do turistických katalogů. A o díla dnešních vandalů bude brzy škemrat Národní galerie.
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, redaktor Pátku ivan.adamovic@lidovky.cz
