Nejsme asi národ vojevůdců, ale za ruskočečenské války jsme se do slovníku vojenského žargonu dostali. Čečencům, a to ne ledajakým, ale těm, co je na Západě nazývali rebely a v Moskvě teroristy, se mezi ruskými vojáky říkalo „Čechi“.
Dlouho jsme si mysleli, že Čečence nazývají po nás Češích. Kolega Štětina, tehdy zpravodaj LN, dokonce tvrdíval, že jde o podobnost historickou, neboť nás s hrdými a statečnými horaly pojí téměř identický osud a mentalita. Osudem měl na mysli sovětskou okupaci a mentalitou snad něco jako odpor proti ní. Čečenci jen moudře pokyvovali hlavami a poptávali se, kolikpak mrtvých nás ten ozbrojený vzdor stál a zda nálety na česká města prováděla sovětská armáda kobercové či cílené.
Decentně jsme raději převedli řeč na to, jak náš prezident Václav Havel jako první odsoudil ruskou agresi do Čečenska, což díky rozhlasové stanici Svoboda už dávno na Kavkaze, kde ji poslouchali, věděli. Zato zbytek Ruska byl o tuto informaci ochuzen. Ruské sdělovací prostředky mají Havla na seznamu těch, o kterých se píše, pouze pokud se dopustí válečného zločinu, znásilnění nemluvněte nebo se odhalí, že trpí skrytou duševní chorobou. Není Čech jako „Čech“ Za čečenské války ale naše české protiválečné iniciativy nestály Rusům ani za to, aby je kritizovali. Zato Ukrajinci a občané baltských států byli hrdiny ruských reportáží každou chvíli. Ukrajinci z nacionalistické organizace UNA UNSO prý bojují na straně čečenské guerilly a jsou mimořádně krvelační. Lotyšské dívky se zhlédly v čečenských partyzánech a díky svému geneticky orlímu zraku jsou to nejlepší odstřelovačky na čečenské straně.
Mimochodem Ukrajince jsem v zákopech opravdu potkávala a nijak zvlášť sympatičtí tihle nenávistí nadupaní, nacionalismem prolezlí a krutostí vybavení chlapíci nebyli. Lotyšské odstřelovačky, o kterých se tradovalo, že nejdřív ruské vojáky střílejí do rozkroku a pak nechají v šílených bolestech vykrvácet, jsem viděla pouze v ruských uměleckých dílech na téma čečenský konflikt.
O Češích nepadla v podobné souvislosti zmínka ani v literatuře faktu, ani v novinách, ba ani v divadelním dramatu. Zato nám v závěru války sami Čečenci prozradili, že „Čechi“ jim Rusové říkají už několik století a je to prostě zkratka slova Čečenci, v níž není žádný náznak asociace s českým kulturním prostředím. Štětina byl zdrcen, mně se z reportáží vytratila jímavá pointa. Švejk, pivo a knedlík Nakonec jsme se dočkali. Tento týden šéf vyšetřovacího výboru generální prokuratury Ruské federace Alexandr Bastrykin obvinil Ukrajince, Čečence, Američany, Turky a nakonec i nás, Čechy, že jsme se zbraní v ruce hájili celistvost Gruzie v srpnové válce proti Rusku o Jižní Osetii. Prý má písemné důkazy.
Češi mají šanci se poprvé po dlouhé době stát hrdiny, když ne vlastního, tak alespoň cizího ozbrojeného odboje. Rusové ani netuší, že podobná obvinění mohou být lékem na náš odvěký komplex spočívající v chorobném nedostatku sebezáchovné agrese a schopnosti hrdého protivení se bezpráví.
Možná si po zprávách o českých žoldácích na Kavkaze budou alespoň Rusové o Češích myslet něco jiného, než že naším ztělesněním je přitroublý, dobrosrdečný Švejk a že symbolem českého národního charakteru je pivo, špekáček a knedlík. Asi jen ruská prokuratura dokáže vtlouct do hlav ruských občanů, že v českých žilách koluje divoká, svobodomyslná krev. S tou výhradou, kterou ruské sdělovací prostředky také neopomněly v minulých měsících zdůraznit.
Zcela nekulturní teritorium Když si totiž vezmu titulky týkající se Česka za poslední období, zjistím, že jsme národ, jehož největší spisovatel byl práskač, ale že naše východní renomé zachraňuje prezident Václav Klaus. Umí dobře rusky a pochválil Moskvu za její vyváženou politiku na Kavkaze hned poté, co ruská armáda zahájila okupaci Gruzie. Také se na první strany občas dostaneme jako země, kde bude stát americký radar.
Ovšem nutno podotknout, že v těchto statích jsme vykreslováni spíše jako zcela nekulturní teritorium (až intelektuální poušť), které se tetelí radostí, že si ho američtí imperialisté vybrali pro své hnusné cíle. Ruský komentátor zpravidla v rozsáhlém článku o protiraketové obraně v Evropě věnuje Česku jednu krajně nerozvinutou větu. Důležitá na ruských zprávách o radaru je výhradně Amerika. Postoj Prahy, pokud je vůbec zmíněno, že nějaký postoj má, bývá zasunut mezi řádky tak hluboko, že ho většina čtenářů zůstane ušetřena. Snad ještě zemětřesení na Ostravsku dokáže vybojovat pár řádečků v ruských novinách. Ještě že máme Václava Havla Ovšem naposledy tento týden se o zviditelnění naší vlasti zasloužil opět Václav Havel, když v rozhovoru pro italský list Corriere della Sera prohlásil, že Rusko hodlá okupovat své sousedy, a tímto osočením se zřejmě dopustil válečného zločinu. Sláva, řekla jsem si hned po ránu, když jsem zhlédla přehledy ruského tisku. Sláva. Snad alespoň ten Havel a údajní čeští žoldáci vraždící jihoosetská neviňátka zachraňují naši českou reputaci. Jinak bychom v očích prostého ruského občana zůstali zemí, která má patent na špekáčky a kdysi vlastnila Karlovy Vary i Jaromíra Jágra.
***
Když si vezmu titulky ruských novin týkající se Česka, zjistím, že jsme národ, jehož největší spisovatel byl práskač
Sláva. Snad alespoň ten Havel a údajní čeští žoldáci vraždící jihoosetská neviňátka zachraňují naši českou reputaci.
O autorovi| Petra Procházková, spolupracovnice LN
