Rusko-gruzínská válka v srpnu 2008 představuje přelom. První konflikt mezi dvěma suverénními zeměmi v euroatlantickém prostoru po studené válce vypukl v důsledku rozhodnutí kremelských vládců vojensky změnit poměry v nezávislém státě. Rusko se na prahu 21. století zachovalo jako mocnost 19. století za použití metod století dvacátého.
Kavkaz lze bez přehánění označit za Balkán Eurasie. Oblast ležela v centru zájmů svých mocných sousedů a stále se přesouvající loajalita jednotlivých etnik byla jedinou strategií přežití. Gruzínci po celé 19. století patřili mezi spojence ruské imperiální vlády na Kavkaze, naopak čerkeské národy, ke kterým patří i Abcházci, byli ruskými vládci proskribováni. Nejvíce Abcházců dodnes žije na území dnešního Turecka, kam se v 60. letech 19. století uchýlili před surovým ruským nátlakem.
Vztahy Abcházců s Gruzínci byly historicky pokojnější než s Osety. Tyto potomky íránských Alanů považuje gruzínská intelektuální elita za přivandrovalce, kteří by měli být vděčni za údajnou gruzínskou pohostinnost. Rostoucí nevraživost Gruzínců vůči oběma etnikům přiživovala sovětská národnostní politika, která Abcházcům a Osetům zaručovala nadměrné zastoupení v místních orgánech.
Rozpad Sovětského svazu postavil tato společenství do konfliktní situace. Politika prvního gruzínského prezidenta Gamsachurdii pod heslem „Gruzie pro Gruzínce“ byla v zemi s třicetiprocentním podílem menšin receptem na katastrofu. Války v Jižní Osetii a posléze v Abcházii v letech 1992-1993 skončily pro Gruzii vojenským debaklem a zanechaly hluboké šrámy na obou stranách. Ustupující Gruzínci praktikovali politiku spálené země a úmyslně ničili abchazské kulturní dědictví, Abcházci a Oseti, podporovaní místními posádkami sovětské armády, opláceli stejnou mincí. V obou oblastech byly poté rozmístěny mezinárodní monitorovací mise, garantem poválečného uspořádání se ale díky své geopolitické váze a dovedné manipulaci stalo Rusko.
Saakašviliho program S nástupem prezidenta Putina se Gruzie postupně dostávala do centra soupeření mezi stále asertivnějším Ruskem a liberálním Západem. Veškeré snahy vybudovat autentickou demokracii a přiblížit se západním strukturám považoval ruský prezident za výsledek protiruských intrik. Gruzínský prezident Ševardnadze sice vyhlásil v roce 2002 zájem o vstup do NATO, jeho zkorumpovaná, neefektivní vláda měla ale málo šancí zemi do aliance přivést. Revoluce růží v roce 2003 vychýlila jazýček na vahách ve prospěch Západu. Nový prezident Michail Saakašvili se úřadu ujímal se slibem vymýtit korupci, vyřešit problém separatismu a přivést zemi do NATO.
Začátky byly slibné. Saakašvili zdědil po svém předchůdci v podstatě zhroucený stát, ale během krátké doby Gruzie zabodovala v boji s korupcí a byl vyřešen problém další separatistické enklávy na černomořském pobřeží, Adžarie. Excesy tamní vládnoucí narkomafie byly moc i na hroší kůži Moskvy, která tamní vůdce nakonec hodila přes palubu. Současně ale začaly proudit ruské zbraně a těžká technika do zbývajících dvou separatistických enkláv s nepokrytým záměrem tlačit Tbilisi ke zdi.
Saakašviliho vláda rozhodně nebyla bez kazu. Sužovalo ji intrikaření, zkorumpovanost některých členů vládnoucí elity a občasné autoritativní manýry samotného prezidenta. Saakašviliho výlevy proti separatistům, jejichž vůdce (ne zcela bez důvodu) označoval za bandity a hyeny, přilévaly olej do ohně. Obstrukcionismus a diskriminace ze strany gruzínských úřadů ztrpčovaly život oběma etnikům a podrývaly náklonnost umírněnějších představitelů i řadových Abcházců a Osetů ke kompromisu. Silový zásah proti opozici v roce 2007 trvale rozdělil gruzínskou společnost a vyvolal oprávněné pochyby ohledně prezidentových demokratických instinktů. Na kavkazské poměry ale Saakašvili byl a stále je široko daleko nejpřijatelnějším představitelem. Je vůbec s podivem, že v zemi ohrožované separatismem, rejdy tajných služeb a nátlakem mocného souseda demokracie, jakkoli nedokonalá, dosud přežila.
Vztah Saakašviliho s Putinem byl komplikovaný od samého počátku. Jistě nepomohlo, když se do Moskvy doneslo, že gruzínský prezident medvědí postavy přezdívá vyzáblého džudistu Liliputin. Nicméně bylo by chybou redukovat rostoucí napětí na osobní antipatie. Podle Sergeje Markedonova, jednoho z nejinformovanějších znalců oblasti, není ruské angažmá na Kavkaze věcí volby, ale nutnosti. Zapojení Ruska do etnických konfliktů na gruzínském území je údajně nevyhnutelné i proto, že nestabilita na jižním Kavkaze má přímé důsledky pro ruský Severní Kavkaz. Kdyby Rusko nevystoupilo na ochranu Abcházců a Osetů, ohrozilo by údajně legitimitu své vlády nad etnicky spřízněnými národy v Severním Kavkaze. Je ale toto vysvětlení dostatečné k pochopení, proč se Rusko v srpnu 2008 rozhodlo k plnokrevné invazi s cílem svrhnout Saakašviliho vládu?
Nezamýšlené důsledky V jednom ohledu srovnání Kavkazu a Balkánu pokulhává. Balkán byl od poloviny 90. let v hledáčku Západu. Po prvotní bezradnosti, která jen v Bosně stála život na sto tisíc lidí, se Západ rozhodl měkký podbřišek Evropy stabilizovat rozmístěním vojenských sil a nabídkou perspektivy postupného začlenění tamních národů do svých struktur. Kavkazu s jeho zamrzlými konflikty se takové pozornosti nedostalo.
Ronald Asmus, jeden z intelektuálních a byrokratických hybatelů rozšíření NATO za Clintonovy éry, v knize Malá válka, která otřásla světem přesvědčivě argumentuje, že kořeny konfliktu nebyly etnické, nýbrž geopolitické. Gruzie se rozhodla stát součástí NATO a Rusko se rozhodlo jí v tom všemi prostředky zabránit. A Západ nebyl na takovouto výzvu připraven ani koncepčně, ani politicky.
První náznaky přišly v souvislosti s ruskou reakcí na vyhlášení nezávislosti Kosova v únoru 2008 a jeho diplomatické uznání valnou většinou západních zemí. Západ se příliš spoléhal na racionalitu svých vlastních argumentů. Putin varoval Saakašviliho, že Gruzie bude součástí odpovědi na kosovskou nezávislost, a odrazoval jej od snahy vstoupit do NATO, jehož „smysl je namířen proti suverenitě Ruska“.
V nejméně vhodný okamžik se Severoatlantická aliance na svém summitu v Bukurešti v dubnu 2008 pustila do zásadní a nepřipravené diskuse o budoucnosti rozšíření. Proces přijímání nových členů přitom naplnil svůj původní záměr přizváním většiny středoevropských a balkánských zemí. S Gruzií a Ukrajinou se otevírala úplně nová dimenze debaty o uspořádání Evropy po studené válce a vztazích aliance s Ruskem. Zmatenou diskusi spustila Bushova administrativa, když se na poslední chvíli rozhodla přesvědčit spojence, že nadešel čas vyslat Ukrajině a Gruzii jasný signál, že dveře aliance jsou otevřené. I když bylo jasné, že členství samotné není na pořadu dne, symbolika a vnitropolitické ohledy hrály důležitější roli než střízlivá analýza možných důsledků. Bush se rozhodl udělat z gesta součást svého mezinárodněpolitického odkazu. Saakašvili zase potřeboval ukázat, že jeho prozápadní politika má konkrétní výsledky. Na rozdíl od Ukrajiny se členství v NATO těšilo v Gruzii drtivé podpoře.
Bushovo nadšení nesdílela německá kancléřka Angela Merkelová. Neupírala oběma zemím právo do aliance jednou vstoupit. Nebyla ale přesvědčena, zda jsou skutečně připraveny. Aliance byla rozdělena. S protiruským ostnem, ale i sympatickým odhodláním nabídnout Ukrajině a Gruzii budoucnost, jaké se těšily jejich země, se do hry vložili prezidenti Polska, Rumunska a Litvy. Kancléřku nakonec přesvědčili, aby NATO v závěrečném dokumentu ze summitu prohlásilo, že „Gruzie a Ukrajina budou členy aliance“.
Saakašvili triumfoval, ale dobře míněná snaha Středoevropanů se vzápětí ukázala být medvědí službou. Nejednotná aliance mimoděk vyslovila politický závazek, aniž připravila plán „B“ pro případ, že Rusko své dosavadní výhrůžky naplní. Moskva z této zjevné nejednotnosti Západu usoudila, že případná akce proti Gruzii projde. Mechanika konfliktu se dala do pohybu.
Kdo zahájil válku Debaty o rusko-gruzínské válce se většinou redukují na to, kdo vystřelil jako první. Asmus a autoři příspěvků do sborníku The Guns of August ale oprávněně tvrdí, že ruské přípravy na konflikt začaly po bukurešťském summitu. V Abcházii ruská vojska modernizovala vojenskou strukturu, ruský parlament přijal výzvu k uznání nezávislosti obou enkláv. V létě 2008 uspořádalo Rusko v Severním Kavkaze v bezprostřední blízkosti gruzínských hranic manévry, jejichž účastníci dostali letáky s nadpisem „Vojáku, poznej svého nepřítele“ a popisem gruzínských sil.
Podobné věci se děly i v předchozích letech, tentokrát ale bylo ve vzduchu něco víc. Poté, co se těžiště napětí na počátku srpna přeneslo do Jižní Osetie v důsledku ostřelování gruzínských vesnic, sjelo se do Cchinvali na padesát ruských novinářů s tím, že se chystá něco velkého. Z konfliktních zón byli evakuováni civilisté. Ruský představitel zrušil svou účast na setkání s Gruzínci s tím, že jeho vůz má píchnuté kolo. Velitel ruských sil v Jižní Osetii oznámil, že nemá možnosti, jak zamezit, aby jihoosetské milice pokračovaly s ostřelováním gruzínských vesnic. A to i přesto, že řada útoků byla vedena z ruských pozic a tzv. jihoosetský ministr obrany byl plukovníkem ruské armády. Ruská média 7. srpna oznámila, že ruské jednotky se údajně vydaly na pochod do Jižní Osetie.
Západ Saakašviliho měsíce varoval, aby se za žádných okolností nepouštěl do ozbrojeného konfliktu s Ruskem, v němž zůstane sám a který nemůže vyhrát. Hojné hraběcí rady se ale vždy týkaly jen toho, co by Gruzie dělat neměla. Saakašvili měl všechny důvody se domnívat, že Moskva se připravuje na invazi do Gruzie s cílem jej svrhnout. Prezident Medveděv odmítal reagovat na jeho urgentní telefonické výzvy. Po několikahodinovém klidu zbraní a na základě nových (a jak se později ukázalo, nepřesných) informací o masivním pohybu ruských vojenských sil dal Saakašvili krátce před půlnocí 7. srpna příkaz zahájit vojenskou akci. Cílem mělo být zamezit pohyb ruských vojsk přes hranice a dále obsadit Cchinvali, které bylo bránou pro invazi do Gruzie.
Ruští autoři sborníku Tanki avgusta tuto verzi zpochybňují. Nad gruzínskou snahou sejít se mávají rukou, že šlo jen o zástěrku k získání času pro zaujetí výhodných pozic. Oficiální ruské tvrzení, že Moskva se na žádný konflikt nepřipravovala a že ruská operace byla dílem několika hodin po Saakašviliho půlnočním rozhodnutí, je ale neudržitelné. Rozsah a rychlost, kterou se z Jižní Osetie a Abcházie valila ruská vojska, svědčí o mnohem důkladnější přípravě, a nikoli o improvizaci. Jeden z autorů sborníku tvrdí, že Moskva údajně věděla o gruzínském plánu obsadit Jižní Osetii, ale nebyla si jista, kdy se tak stane. Ve skutečnosti ale žádný takový gruzínský plán neexistoval, neboť gruzínské velení vždy předpokládalo, že případný konflikt vypukne v Abcházii. Mnohem pravděpodobněji zní Asmusova verze, podepřená řadou dokumentů a svědectví z gruzínské strany, že na silovou akci se připravovalo Rusko, jen o něco později.
Ruská vojska nakonec nedošla až do Tbilisi a Moskva přistoupila na mírový plán narychlo sjednaný francouzským prezidentem Sarkozym. Jak ale tvrdí informovaný vojenský analytik Pavel Felgengauer ve sborníku Guns of August, důvodem kromě potíží s logistikou vlastních vojsk bylo, že Moskva došla k závěru, že Saakašvili je vyřízen, a operace tak splnila svůj účel.
V současném přílivu dobré vůle by řada protagonistů na Západě i v Rusku na letní události roku 2008 nejraději zapomněla. Ale vztyčený ukazovák na titulní stránce jedněch ruských novin ze září 2008 vystihuje postoj Moskvy k principům mezinárodního uspořádání po studené válce. Moskva stále považuje Západ za zdroj moderních technologií, a nikoli společenství pravidel a hodnot. Jak se Západ, jehož jsme součástí, k této výzvě postaví, vypoví možná více o něm samém než o Rusku.
***
BIBLIOGRAFIE A Little War That Shook the World: Georgia, Russia and the Future of the World
Ronald D. Asmus Vydalo nakladatelství Palgrave Macmillan, New York 2010. 272 strany.
The Big Caucasus: The Consequences of the „Five Day War“, Threats and Political Prospects
Sergej Markedonov Xenofon Paper 7, květen 2009.
(http://icbss.org/index.php?option=com_content&task=view&id=31&Itemid=45)
The Guns of August 2008: Russia’s War in Georgia
Svante Cornell, Frederick Starr Vydalo nakladatelství M. E. Sharpe, Washington 2009. 279 stran.
Tanki avgusta. Sbornik statěj
Michail Barabanov, Anton Lavrov, Vjačeslav Celujko Vydal Centr analiza strategij i technologij, Moskva 2009. 144 strany.
Nejednotná aliance na summitu v Bukurešti mimoděk vyslovila politický závazek, aniž připravila plán „B“ pro případ, že Rusko své dosavadní výhrůžky naplní
O autorovi| Petr Luňák historik
