Včera byly vyhlášeny výsledky World Press Photo, světové soutěže zpravodajských fotografií. Hlavní cenu získala Jihoafričanka Jodi Bieberová za portrét afghánské ženy s uříznutým nosem a ušima.
Rozhodnutí poroty její předseda David Burnett komentoval takto: „Je to neuvěřitelně silný snímek.“ A opravdu, někdy se zdá, že v současném fotožurnalismu jde především o sílu. A to nikoliv sílu umělecké vize, ale o sílu žaludku. Je to zvláštní profese. Zpravodajští fotografové musí být schopni fotografovat i tváří v tvář hrůzám, ze kterých by se normální člověk složil.
Snímky tragédií, hrůz a masakrů soutěži World Press Photo řadu let dominují a letošní ročník není výjimkou: zemětřesení na Haiti, nepokoje v Thajsku, záplavy v Pákistánu, ropa v Mexickém zálivu a sebevrah v Budapešti. I ve sportovní kategorii zabodoval snímek, na kterém jeden fotbalista kope do úst druhého. Podobné snímky jsou pochopitelně divácky působivé. Lidský organismus, věren svým instinktům, při pohledu na krev zvýší tepovou frekvenci a do žil vstříkne dávku hormonů. Před tragédiemi bychom neměli zavírat oči. Ale jen ony pravdivý obraz světa nevytvářejí.
Jednu z cen letošního World Press Photo přitom získal fotograf, kterého nemůžeme z úmyslného brnkání na emocionální soustavu vinit. Stroj přece žádné city nemá. Michael Wolf totiž technicky řečeno není autorem fotografií, za které v kategorii současné události dostal čestné uznání. Přesto je výkon tohoto německého umělce pozoruhodný: obrázky, které do soutěže přihlásil, totiž našel v internetové aplikaci Google Street View.
Pozor, někdo se dívá!
Co to Google Street View je? Mnozí si budou pamatovat, když byla pro jeho účely mapována Praha: ulici po ulici projíždí městem auto, kterému ze střechy trčí podivný sloup. Na jeho konci se do všech směrů ježí objektivy digitálního fotoaparátu. Auto pomalu jede a panoramatický fotoaparát krmí počítač v jeho útrobách tisícemi, miliony a možná miliardami fotek. Na internetu pak v Google Street View skočíme do jakési virtuální bubliny, ve které se můžeme do všech směrů rozhlédnout, jak dané místo v okamžiku focení vypadalo.
Již předchozí, dvoudimenzionální varianta Google Earth skýtá různé nečekané objevy. Populární jsou především opalující se naháči na střešních terasách, kteří neměli tušení, že je z nebe někdo fotografuje. Z důvodů ochrany osobnosti proto umí Google Street View automaticky rozmazat poznávací značky aut a obličeje chodců. Co už ale žádný počítač neumí, je poznat situaci, kdy lidskou osobnost před ostudou neochrání ani vymazání celé hlavy: udivený cyklista při pohledu na fotografujícího robota padá k zemi, zadním vchodem domu prchá muž před žárlivým manželem a jakýsi nešťastník ve skrytu za automobilem, s předpisově rozmazanou značkou i obličejem, dává průchod své nejzákladnější fyzické potřebě. Snímky, které Michael Wolf vyhledal, jsou vlastně také samá neštěstí. Nemusí je fotit superreportér typu Jamese Nachtweye, ale připletou se i před objektiv robota. A snímek ženy bezmocně ležící na obrubníku, zatímco muž za ní lhostejně hustí pneumatiku, má nejen dokonalou kompozici, ale i rozměr antické tragédie. Nebo snad komedie?
