S blížícími se volbami bude stále větší a větší pozornost věnována výzkumům volebních preferencí. Zejména sympatizanty menších politických stran bude více než kohokoli jiného zajímat, zda má jejich strana šanci překročit ze zákona stanovenou pětiprocentní uzavírací klauzuli a dostat se do sněmovny.
Pro řadu takovýchto voličů mohou být výsledky preferencí vodítkem, které může jejich konečné rozhodnutí ovlivnit. Právě proto je nezbytné přistupovat k jejich interpretaci velmi odpovědně. Přitom běžný občan může jen těžko tušit veškeré limity a rizika, která s výzkumy souvisejí.
Prognóza, model, preference... Ve chvíli, kdy se na stránkách novin či na televizní obrazovce objeví průzkum, nestačí si všímat jen procent, která byla jednotlivým stranám výzkumem přisouzena. Aby tato procenta byla skutečnou předpovědí volebního výsledku, mělo by se jednat o takzvanou volební prognózu. Ty ale, pokud vím, v současnosti žádná česká agentura nedělá.
Určitou alternativou k prognóze je takzvaný volební model. Ten zahrnuje všechny rozhodnuté voliče, kteří se hodlají zúčastnit voleb. Model však neumí zohlednit časté rozdíly mezi deklarovanou a skutečnou účastí ve volbách, která bývá obvykle nižší. Stejně tak si například neumí poradit s různou mírou ochoty respondentů přiznávat se k volbě určitých stran. Model také nedokáže odhadnout, jak budou volit ti, kteří v době výzkumu ještě nejsou rozhodnutí pro konkrétní stranu. Podobných problémů je více.
Přesto je volební model výstupem, který má nejblíže k tomu, aby mohl být s určitou rezervou vnímán, jako rámcová předpověď výsledků voleb. To však platí jen za podmínky, že je dobře zpracován. V minulosti jsme se mohli setkat s tím, že některé z agentur do svých modelů zahrnovaly i odpovědi respondentů, kteří sice uvedli nějakou stranu, ale voleb se nehodlali zúčastnit.
Z pohledu předpovídání volebních výsledků jsou jednoznačně nejproblematičtějším produktem takzvané stranické preference. Agentury je dlouhodobě zveřejňují, ale pro předpověď voleb jsou nepoužitelné. Obsahují všechny výše popsané problémy volebních modelů. Navíc však přinášejí taková procenta hlasů pro strany, která dohromady nedávají 100 procent, jako je tomu ve volbách. Část výsledku stranických preferencí totiž představují odpovědi typu: „nezúčastnil bych se voleb“, „nevím, koho volit“, případně „nevolil bych žádnou stranu“. Nic takového se však v reálných volebních výsledcích objevit nemůže.
O co větší je podíl takovýchto neurčitých odpovědí, o to menší jsou procenta pro jednotlivé strany. A tak malá strana, která by měla ve volebním modelu 6 procent, může mít ve stranických preferencích například 4 procenta. Pokud pak některé z médií buď z nevědomosti, anebo úmyslně zveřejní takový výzkum a interpretuje ho jako předpověď volebního výsledku, může to mít pro malou stranu smrtící následky...
Příkladů, kdy média dezinterpretovala stranické preference, máme z minulosti řadu a v některých případech se rozhodně nejednalo jen o nedbalost. Stačí se např. podívat na některé české deníky z 20. 4. 2006, tedy zhruba stejnou dobu před volbami, jako máme dnes... Chyba, agentura a strany I když procenta hlasů pro strany pocházejí z prognózy, nebo alespoň z modelu, stále je třeba mít na paměti takzvanou statistickou (výběrovou) chybu. Ta je závislá na velikosti vzorku respondentů. U malých stran pohybujících se kolem uzavírací klauzule se může pohybovat v rozpětí + /–1,5 procenta v případě výzkumů, které mají výrazně přes tisíc respondentů, a v rozpětí +/–2,5 u souborů kolem pěti nebo šesti set respondentů. A tak malá strana s předpovědí zisku 3,5 procenta může ve skutečnosti klauzuli překonat a naopak jiná, které výzkum přisoudil 6,5 procenta, se do sněmovny dostat nemusí. To vše navíc platí jen v případě, pokud agentura a její tazatelská síť odvedly bezchybnou práci. Jinak mohou být odchylky mnohem větší.
Ani tím by však naše pozornost neměla opadnout. Je dobré sledovat, jaká agentura výzkum přináší. Zda preference zveřejňuje dlouhodobě, nebo nikoli, zda je agenturou renomovanou, nebo o ní naopak nikdo nic neví. Nepodstatné také není, kdo výzkum platí. Zda agentura samotná – to je nejčastěji případ výzkumů v průběhu volebního období, nebo nějaké renomované médium – což je časté zejména v předvolebním období. Výzkumy si platí i politické strany a občas selektivně pouštějí informace do sdělovacích prostředků. Takové výstupy by média měla ignorovat – bohužel se tak neděje.
Z celé řady potenciálních problémů jsem zmínil jen některé. I přesto je zřejmé, že k výzkumům je potřeba přistupovat uvážlivě a s rozumem. Média je musí korektně interpretovat a veřejnost by měla alespoň tušit, co od nich může očekávat a co nikoli. Jistá opatrnost je rozhodně na místě. Na druhé straně, když se to umí, výzkumy mohou být velmi přesné.
Před minulými britskými volbami agentura NOP předpověděla volby tak přesně, že se nezmýlila u žádné strany ani o procento. Ostatní agentury se se svými předpověďmi pohybovaly v rámci statistické chyby, pouze u jediné ze šestice agentur byla chyba u jedné ze stran větší než dvě procenta. Jsem zvědavý, jak si povedou české výzkumné agentury...
***
Strana, která by měla ve volebním modelu 6 procent, může mít ve stranických preferencích například 4 procenta
O autorovi| TOMÁŠ LEBEDA, politolog Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci
