Kdo nestihl před pěti lety navštívit v Rudolfinu retrospektivu Aléna Diviše, má nyní možnost zhlédnout reprezentativní výběr Divišových obrazů a kreseb v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě.
Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, pařížští Češi oslavovali vyhlášení války jako možnost zúčtování s okupanty, Francouzi naopak obviňovali cizince, že je zatáhli do konfliktu, který nikdo nechtěl. V rámci strhnuvší se proticizinecké hysterie byl Alén Diviš, který žil už dvacet let v Paříži, spolu s dalšími Čechy francouzskými úřady zatčen a obviněn ze špionáže. Prošel nechvalně proslulým pařížským kriminálem Santé a následně několika internačními tábory ve Francii a v severní Africe, než se mu podařilo v roce 1941 získat povolení pro cestu do Ameriky. V roce 1947 se vrátil do Prahy a krátce nato spadla klec podruhé. Alén Diviš zemřel ve městě nad Vltavou bez prostředků ve svých padesáti šesti letech. Rozloučit se s ním přišlo jen několik málo nejvěrnějších přátel.
Život pod mikroskopem Tyto v podstatě tragické peripetie, i když pro uplynulé století vůbec ne výjimečné, se zásadně odrazily ve vývoji Divišovy tvorby. Od formálně dokonalých obrazů dospěl Diviš během pouhých několika let, kdy byl konfrontován s evropskou skutečností, k dětsky jednoduchým čmáranicím na „vězeňských zdech“.
Zážitek z vězení byl přitom iniciační: „Ve vězení prožiješ celý život s detaily, na které jsi dávno zapomněl, pod mikroskopem. Izolovaný, koncentrovaný na pokraj šílenství, to člověka změní,“ vzpomínal později Diviš. A co se týká umění, možnosti ve vězení byly rovněž dané: „Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, pokryté skvrnami a plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny...“ Skvrny na zdech Diviš různě dokresloval – kouskem omítky nebo kamínkem vylomeným ve zdi.
Obrazy a kresby inspirované pobytem ve vězení začal pak Diviš vytvářet ihned po svém příjezdu do New Yorku a patří k vrcholům jeho tvorby. Jsou to evokace obrazů vězeňských zdí, všelijak dotvářených Divišovou fantazií a počáraných neumělými kresbami nejrůznějších psychopatů a zločinců vzpomínajících na život venku za mřížemi, své dětství, lásky či zločiny se sentimentem nebo třeba ze vzteku z té nespravedlnosti, že zrovna je chytli, zatímco jiní, daleko horší, si dál chodí na svobodě.
Hřbitovní čárky Na kresbě z roku 1941 stojí na kopci bílý kůň, nad jehož hlavou se vznáší magické kolo slunce, zepředu a zezadu roste býlí, které má místo květů malé lidské lebky. Dole jsou pak husté řady svislých čárek, které jsou příčně po dvou přeškrtány, jako když hostinský počítá piva na účtu nějaké velké stolní společnosti.
Řady čárek jsou nezbytnou rekvizitou Divišových vězeňských obrazů. Autor k tomu píše: „Počítat hodiny, dny, měsíce se stále utkvělou myšlenkou: vězeň stále počítá, proto je na zdech cely tolik čárek …“ Přeškrtnuté čárky se ovšem mění v křížky, v jeden obrovský hřbitov, který se táhne v krajině vězeňské zdi od obzoru k obzoru.
Diviše k namalování tohoto obrazu ponoukl nápis na vězeňské zdi, který po sobě zanechal nějaký zločinec: „Když jsem byl malý, měl jsem bílého koníka, který mluvil.“ Jiný nápis na vězeňské zdi – „Jsem Guy z Bagnolet: rozčtvrtil jsem svoji děvku a hodil v ranci do Seiny.“ – inspiroval Diviše ke kresbě nazvané Kurva, kterou jsem zabil, a její milenci. Na obrázku se na pozadí přístavu vznáší ženská postava, zatímco spodní část výjevu zaujímají „portéry“ jejích milenců. Na celou scénu ze strany zadumaně hledí hlavní aktér osudové tragédie, pokuřuje přitom dýmku, jako nějaký nestranný arbitr.
S poněkud méně drastickým kontextem je spojena kresba Sbohem, má lásko, na které odsouzenec coby kostlivec v rakvi vzpomíná na svou milou za zdmi vězení a svobodu, kterou představuje loď plující na mořském obzoru.
Někdy jsou kresby proškrábány svrchní barvou na základ, jinde Diviš přimíchává do barvy písek a vytváří přímo omítku, do které pak ryje nebo na ni kreslí. Na kvaši Kristus vězeňský z let 1942–43 je na „vězeňské zdi“ načárán výjev ukřižování, na kterém je na kříži přibito koště nebo snad strašák do zelí, a úplně jako když dostanete ránu do vazu: rázem se ocitnete uprostřed děje, bez sebemenších cavyků, uměleckých či jiných nároků, které jen diváka odvádějí od podstaty věci. Zatímco Boudníkem dokreslované zdi ze začátku 50. let byly nástrojem pro komunikaci s lidmi, Divišovy zdi jsou ohrady neporozumění, zoufalství a cizoty. Divišovy práce nejsou podbarveny politicky ani sociálně, jsou to čisté imaginativní výpovědi o světě na základě vlastních prožitků, pro které nemohl mít nový režim po únoru 1948 sebemenší pochopení, a Diviš po svém návratu do Prahy živoří na okraji společnosti.
Svět vězení, tentokrát ovšem rozšířený za vězeňské zdi, oživuje v jeho tvorbě s novou silou. Diviš kreslí kresby jako Vězňové na vycházce, Oprátka, Šibenice, Odnášení oběšeného… Na jiné kresbě z 50. let visí oběšený černý kocour ve větvoví stromu bez listí a evokuje pocit člověka, který se hrou nejrůznějších náhod ocitl v Československu léta Páně 1950 uprostřed fanatického davu.
Společnost hlídačů Diviš tuto společnost přesně popsal ve svých vzpomínkách na dobu vězení: „Hlídači jsou zvláštní druh lidí, kteří žijí ve vězeňských chodbách jako krtci v podzemí. Nemají asi rádi slunce a zdravý vzduch, neboť si zvolili podivné zaměstnání – v pološeru – v zápachu hnijících odpadků, záchodů, chlorového vápna, krys. Plíží se v bačkorách, lidé ponuří, kteří se nikdy nesmějí, zdánlivě lhostejní, ale plní neklidu. Vězeňská atmosféra, nuda – beznadějná prázdnota, vtiskla jim svou pečeť. Jsou omšelí a šedí jako kameny vězeňských zdí.“
Společnost hlídačů, kde první hlídá druhého, druhý třetího a třetí prvního. Diviš ji komentuje kresbami k vybraným citátům ze starozákonních proroků: Nýbrž divá zvěř tam bude odpočívat, v jejich domě bude plno výrů (Iz 8/6); Vyseděli baziliščí vejce, snují pavoučí vlákna (Iz 59/5); Vešel jsem a uviděl všelijaké zpodobení plazů a ohyzdných zvířat (Ez 8/10)…
Vedle kreseb ke Starému zákonu můžete v Jihlavě zhlédnout i Divišovy skvělé ilustrace k Erbenově Svatební košili a pak především jeho vrcholná díla z newyorského období. Výstava je otevřena do 31. ledna. Kromě toho je nově otevřena i výstava dalších Divišových ilustrací (vedle Erbena především E. A. Poea) v Galerii u Betlémské kaple v Praze.
***
Alén Diviš – Malby a kresby Oblastní galerie Vysočiny Masarykovo nám. 24, Jihlava Do 31. 1. 2010
