Alespoň výstava Česká malba generace 90. let se o to pokouší. Jak se v poslední dekádě starého tisíciletí malovalo?
Výstava malby generace 80. let ve Wannieck Gallery v Brně hned po svém otevření v listopadu loňského roku vzbudila velkou pozornost. Bylo to poprvé, kdy se někdo pokusil o ucelený pohled na malbu umělců v nejlepších letech, kteří svou dráhu začínali na neoficiálních výstavách druhé poloviny 80. let Konfrontace nebo byli později spojeni se skupinou Tvrdohlaví. Výstava byla dílem Richarda Adama, sběratele a později kurátora zmíněné Wannieck Gallery. Povedlo se mu shromáždit díla známá i méně, dokonce taková, která nikdo čtvrtstoletí neviděl. Pionýrská výstava s sebou přinesla i řadu otázek: jaký bude náš pohled na výtvarné umění osmé dekády, když ho zredukujeme jen na malbu? Jak se v daném období ovlivňovaly různé generace umělců? Jak jeho formování ovlivňovaly genderové vztahy? Jaká byla dynamika mezi Prahou a dalšími regiony?
Nové desetiletí, nová estetika Aktuální výstava v brněnském Domě umění na tuto kontroverzní, ale velmi potřebnou přehlídku navazuje. Místo let osmdesátých jsou nyní na řadě malíři tvořící v letech 1990 – 2000. Vystavená díla, až na několik zanedbatelných výjimek, pocházejí ze sbírky Wannieck Gallery a kurátorem byl opět Richard Adam. Byl to právě on, kdo ještě jako soukromý sběratel začal jako první tvorbu této generace malířů systematicky sbírat. Manifestačním vystoupením nového malování se stala výstava Česká abstraHce ve Špálově galerii v Praze v roce 1996. Kombinovala díla starších i mladších autorů, které spojovala podobná obrazová estetika. Podle slov Adama malíři generace 90. let, na rozdíl od předchozí malířské generace, která malovala klasickým způsobem, přistoupili k malbě jinak. „Ať již štětcem, nebo častěji s použitím malířského válečku pojednávají obrazovou plochu jako celek, přičemž obraz budí nezřídka dojem, že představuje jen jakousi výseč z daleko širší obrazové plochy. Ve svém důsledku vyvolává dokonce jakousi vzpomínku na dobu 60. let a hnutí informelu.“ Výsledkem byla vlna převážně abstraktní malby, která byla charakteristická hravostí a lyričností, ale i odkazy ke světu populární kultury.
Mezi nejvýraznější představitele této vlny patřili Petr Pastrňák, Ivan Vosecký nebo Petr Písařík, jejichž klíčová plátna Adam získal a jsou v Domě umění k vidění. Devadesátá léta však byla podobně pestrým obdobím jako dekáda předchozí a ani na omezeném poli malby ji nejde plně charakterizovat jediným výtvarným stylem či tendencí. V tomto období svá klíčová plátna namaloval i Vít Soukup, který oživoval estetiku obrazových časopisů normalizační doby, nebo Milan Salák, „portrétující“ automobily, jako kdyby byly lidmi. Adam byl natolik erudovaným znalcem, že ani tyto polohy malby neušly jeho pozornosti. Příběh s mnoha konci Do malby vstoupily nové techniky i nové způsoby uvažování: Jiří Surůvka své obrazy komponuje ve photoshopu a výsledné kolážové kompozice tiskne na síťovanou textilii. Malby Jana Šerých, zachycující prvky převzaté z grafické podoby počítačových softwarů, jsou naopak ručně malované. Rukodělné pracnosti se nevyhýbal ani Jiří Černický, jehož obrazy mají vedle efektní vizuální podoby i výraznou příběhovost.
Čím víc se blížíme k současnosti, tím víc se malba individualizuje. Pro Jána Mančušku bylo malování jen přechodným médiem, než se plně začal věnovat konceptuálnímu umění. Za malbu nejde považovat ani Particip č.18 Tomáše Vaňka. Na dva šestimetrové pásy papíru rozložil součástky z rozmontované Škody 120 a přestříkal je sprejovou barvou. Ať už jde o malbu, či performanci, nic to nemění na tom, že jde o jedno z nejvýznamnějších děl českého umění posledních let.
Návštěvník výstavy musí mít na paměti, že před sebou nemá shrnující výstavu o umění z let 1990–2000, ale přehlídku malby, navíc definovanou vynikajícím, i když specifickým vkusem svého kurátora.
***
Česká malba generace 90. let Dům umění města Brna, do 17. 4.
