Chrápání mé matky ve mně vzbuzuje nesmírný obdiv. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že máme doma medvědy. Otec mi vysvětloval, že to není medvěd, ale matka. Časem vysvětlování o matce a medvědech vzdal, protože já nebyla schopna přijmout fakt, že moje matka a medvěd je jedna a tatáž osoba.
Tahle životní filozofie mi vydržela až do mých dvaceti let, kdy matka poprvé usnula u televize. Právě dávali film Osobní strážce a ve chvíli, kdy Kevin Costner běžel přes letiště a křičel, že hlavní hrdinku filmu miluje, ozvala se moje matka. Medvěd. Costner ztichl.
Každá dobrá máma umí svíčkovou nebo uplést svetr, ale jen ta moje dokáže svým chrápáním přerušit televizní signál. Byla jsem na ni neuvěřitelně hrdá a časem jsem pochopila, že o svém daru absolutně netuší.
S Osvaldem bydlíme v garsonce. Než k nám přijela matka poprvé na návštěvu, snažila jsem se Osvalda připravit na noc, kterou budeme trávit společně s ní. Osvald je tak mávl rukou a napomenul mne, že nemám situaci zbytečně dramatizovat.
Po prvním matčině spánkovém nádechu se Osvald na posteli posadil. Čelo se mu orosilo studeným potem. Snažila jsem se mu pomoci se se situací nějak vyrovnat. Nejprve jsme zkoušeli zabalit si hlavu do polštářů, ale po pěti minutách v nich docházel kyslík. Špunty do uší byla taky slabá volba. Po dvou hodinách jsem navrhla Osvaldovi, že si zalijeme uši voskem, ale nechtěl. Nakonec jsme řešení našli.
Ráno nás probudila vůně kakaa. Oba jsme se s Osvaldem posadili na posteli s traktoristickými sluchátky na uších. Mé matce celý život nic nedošlo, jen nás upozornila, že se nám tímto způsobem uši v noci zapařují a to není dobré.
Když odjížděla, předal jí Osvald beze slova reklamní letáček jedné kliniky v Ostravě, kde odstraňují chápání. K tomu přiložil obálku s penězi na tento lékařský zákrok. Matka byla nadšená. Žel pouze z peněz.
Po cestě na vlakové nádraží zabalila do letáčku ohryzek od jablka a odjela první třídou v jídelním voze. Osvald se mnou týden nemluvil.
Dnes ráno volala. Že prý moc děkuje a že si koupila nový gauč z pravého ratanu. Přijede k nám zase v březnu.
O autorovi| Eva Tomková, redaktorka LN
