Šest set metrů čtverečních, jabloně, meruňky, řada zeleninových záhonků. Jana Váňová z Českých Budějovic tenhle pozemek v zahrádkářské osadě v českobudějovické Husově kolonii zdědila po babičce. Ta dojížděla na zahradu ze svého bytu v centru města denně na kole nebo autobusem a starala se o ni až do své smrti. Jenže její třicetiletá vnučka má s dědictvím zcela jiné plány. „V územním plánu je to stavební pozemek, bohužel tady ale zatím nejsou sítě. Už na tom ale s manželem pracujeme,“ říká Váňová. Představu, že by si pozemek ponechala jako zahrádku a pěstovala na něm po vzoru babičky ovoce a zeleninu, jednoznačně odmítá. „Na to vůbec nemám čas, pěstovat nějaké kedlubny. A manžel už vůbec ne. Chceme tady stavět – a pokud to bude příliš složité, pozemek prodáme.“ Většina mladých tu chce stavět, nebo zahrádku prodat Podobných zahrad existují v českobudějovické Husově kolonii desítky. Už při letmé procházce mezi zahradami je však patrný rozdíl v tom, jaká generace ten který pozemek udržuje. Zpocení muži a ženy v pozdním důchodovém věku tady v neděli dopoledne stříhají růže, zalévají jahody nebo klečí nad úhledně upravenými záhonky. Na zahradních stolcích stojí hrnky s kávou, z rádií hraje dechovka.
O sto metrů dál ale téměř celou další zahrádku zabírá otevřený hangár ukrývající staré lodě, další zahrada na první pohled slouží spíše jako opravna automobilů a sklad náhradních dílů. Místo v záhonech se dva muži kolem čtyřicítky hrabou v motoru. „Tady už opravdu zahrádkaří jenom důchodci. Mladší lidé maximálně posekají trávu a jednou týdně si sem jdou opéct buřty nebo zahrádku využívají jinak,“ říká další z osadníků, Karel Vrána, a ukazuje směrem k zahrádce s vraky aut.
Většina mladších majitelů zahrad podle něj navíc jen čeká, až se v kolonii rozjede stavební boom a oni buď začnou sami stavět, nebo zahrádku prodají. Jeho slova potvrzuje i Michal Cepák z českobudějovické realitní kanceláře Spektrum: „Občas se u nás sice nějaká mladá rodina zeptá na zahrádku, kterou by chtěla využívat k rekreaci nebo zahrádkaření. To je ale naprostá výjimka. Většina lidí, jakmile se dostane k nějaké zahrádce, okamžitě přemýšlí, jak by si na ní mohla postavit dům nebo ji prodat jinému zájemci.“ Představa, že zahrádkaření je jakýsi český důchodcovský relikt doby socialismu, kdy lidé nemohli cestovat a realizovali se na zahradě, je ovšem zcela mylná. Městské zahrádkářské osady existují prakticky ve všech evropských velkoměstech už od počátku 19. století, kdy se stávaly zpočátku důležitým zdrojem obživy chudého venkovského obyvatelstva migrujícího do měst. Jak se měnily ekonomické i sociální poměry, měnila se i funkce a obliba zahrádek. Zahrádkaření navíc není výsadou pouze „starého kontinentu“. On-linový zahrádkář obnovuje divočinu Společnosti Husqvarna a Gardena nedávno provedly internetový průzkum blogů zaměřených na zahradničení. Analýza téměř 1,4 milionu příspěvků blogerů ze třinácti zemí šesti kontinentů přinesla informaci o tom, jak vypadá a k čemu slouží vysněná zahrádka jejího dnešního aktivního obyvatele.
Hlavní trend jsou kuchyňské a takzvané organické zahrady, jejichž majitelé pěstují převážně zeleninu nebo bylinky. Neplacenou reklamu tomuto druhu zahrádkaření ostatně udělala i pětačtyřicetiletá první dáma Spojených států Michelle Obamová, která část zahrady u Bílého domu proměnila v zahradu zeleninovou.
Na dalších místech v žebříčku nazvaném Top ten zahradních trendů je zahrádka coby místo relaxace, kde moderní člověk nachází klid, ale také zahrádka jako prostředek k tvořivému vyjádření sebe sama a svého životního stylu. Výmluvné jsou následující příčky: obnovování divočiny (pěstovat se nic nemusí, stačí prostě nechat přírodu dělat, co umí, a užít si to) a společenská funkce (setkání s přáteli, ale také oslavy narozenin či svatby).
Touha vypěstovat si alespoň čerstvé bylinky vlastními silami se promítá do vzrůstajícího zájmu o to, „mít svůj kus trávníku“. O návratu zahrádkářství do západní Evropy svědčí i další údaje. Například v Paříži, kde město v minulosti řadu zahrádkářských kolonií zrušilo, čekají tisíce zájemců na zahrádku až deset let. V Londýně se čekací doba pohybuje mezi třemi až pěti lety.
Představu, že typický dnešní zahrádkář rovná se důchodce, zpochybňují údaje z Německa. Zahrádky v počtu 1,4 milionu se tu rozkládají celkem na 470 kilometrech čtverečních, přičemž 45%nových nájemců z posledních let tvoří mladé rodiny. Zahrádkářství tu má dlouhou tradici, obyvatelé německy mluvících zemí mají pro zahrádkářské kolonie dokonce speciální název: Schrebergärten. Stojí za ním lipský lékař Moritz Schreber (1808–1881), průkopník teorie, že mládež by se měla tužit prací v zeleni.
„V Německu před třiceti lety také hromadně zanikaly zahrádkářské kolonie jak kvůli zástavbě, tak kvůli tomu, že o zahrádkaření už nebyl prostě takový zájem,“ říká Ingrid Goldbergová, původem Mnichovanka, která učí v Českých Budějovicích němčinu. Postupem času se ale podle ní zájem o zahrádkaření opět zvedl, a to i mezi mladými lidmi, kteří začali zahrádky využívat nikoliv k pěstování plodin, ale prostě k rekreaci. „Dnes vidíte zahrádkářské kolonie i v menších městech,“ říká Goldbergová. Odborníci tento trend zdůvodňují mimo jiné tím, že po počátečním odlivu obyvatel z měst do příměstských satelitů a rodinných domků nastal pohyb opačným směrem. Řada lidí znovu objevila kouzlo bydlení v městských bytech s tím, že si může občas užít zeleně třeba právě na pronajaté zahrádce.
V Praze se se zahrádkářskými koloniemi nepočítá „To se dá očekávat i u nás,“ domnívá se zahradní architektka Eva Vodrážková. Od rekreačního využívání zahrádek se ale podle ní mnoho lidí na Západě dnes vrací ke klasickému zahrádkaření s pěstováním nejrůznějších plodin, což dokládají i výsledky internetového průzkumu Husqvarny a Gardeny. „Důvodem je snaha o ekologický způsob života a představa, že co si člověk vypěstuje na vlastní zahrádce, bude mnohem zdravější než běžná potravinářská produkce v supermarketech,“ tvrdí Vodrážková.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Prozatím ale u nás zahrádky stále pouze zanikají. Podle Českého zahrádkářského svazu (ČZS) zmizela v posledních dvaceti letech zejména z velkých měst až polovina zahrádek a mizí další. Část pozemků, které měli a mají zahrádkáři většinou pronajaté od městských samospráv, byla vrácena zpět restituentům, většina ale padla za oběť výstavbě silničních obchvatů, supermarketů a rodinných domků. Zahrádky totiž většinou leží nedaleko městských center a z pohledu zástavby jsou velmi lukrativní.
Zahrádkářským koloniím nejsou příliš nakloněni ani městští radní. „Málokteré kolonie už slouží skutečně tomu, že si tam někdo jede o víkendu vykopat brambory,“ argumentuje mluvčí radnice Prahy 6 Martin Šalek. Města často argumentují tím, že řada nájemců zahrádek si místo zahrádkaření na místě postavila luxusní chaty nebo že zahrádky slouží zlodějům aut. Pak se také nabízí otázka, proč by někdo měl mít tu výsadu, že může jakýmkoliv způsobem využívat zelený městský pozemek, zatímco jiní obyvatelé se na něj mohou dívat jen zdálky za plotem.
Také častý argument zahrádkářů, že oni přece udržují „zelené plíce“ města, někteří odborníci zpochybňují. „I kdyby ty pozemky nechalo město ležet ladem, příroda si s nimi velmi rychle poradí sama. Vznikne na nich zeleň s mnohem širší rozmanitostí druhů rostlin a živočichů, včetně těch vzácných a chráněných, než jakou dokáže zajistit zahrádkářská údržba,“ tvrdí Vodrážková.
Připravovaný nový územní plán Prahy tak už třeba s řadou tradičních kolonií nepočítá, a to nejen kvůli zástavbě, ale také kvůli jejich plánované přeměně na parky a sportoviště. „Jsou to relikty dřívější doby, jejich přeměna je poměrně logický krok,“ míní pražský urbanista Ivan Lejčar. Z Prahy už zmizela například tradiční kolonie na Trojském ostrově, kterou město po povodních odmítlo obnovit. ČZS sice v Praze i nadále obhospodařuje 626 hektarů půdy, otázkou však zůstává jak dlouho. Zánik totiž hrozí i nejstarší kolonii v Libni, která dosud odolávala tlaku developerů tím, že leží v záplavovém pásmu. „Jenže se připravuje projekt protipovodňových opatření, který by i tam zástavbu umožnil,“ stěžuje si předseda pražského ústředí ČZS Jaroslav Bluman.
Do sporu o podstatu zahrádkářství zasáhl i Klaus Úřady by ale při úvahách o likvidaci kolonií měly postupovat opatrně i kvůli jejich současným obyvatelům. Sociologové varují, že rušení zahrádek představuje velký zásah do života starých lidí, kteří obhospodařováním pronajatého kousku země strávili celá desetiletí. „Ztráta zahrádky může být pro důchodce podobně stresujícím zážitkem, jako když člověk v produktivním věku přijde o zaměstnání. Tedy i se všemi důsledky na psychické i fyzické zdraví,“ říká Petra Zimmelová, která se na Jihočeské univerzitě zabývá problematikou seniorů.
Její slova potvrzuje osmdesátiletá Libuše Krejčová: „Nedovedete si představit, co to znamená, když tady 35 let něco budujete, pěstujete, každý rok se těšíte, až zahrada rozkvete – a pak vám někdo řekne, že vaši zahradu během jednoho dne srovná buldozer se zemí.“ Přes její pozemek v českobudějovické Husově kolonii město naplánovalo silniční obchvat.
Už patnáct let se proto nejen zahrádkáři snaží prosadit speciální zahrádkářský zákon, který by ze zahrádkaření udělal oficiálně takzvanou veřejně prospěšnou činnost. Jeho potřebu zdůvodňují zejména tím, že na vlastní náklady udržují část zeleně ve městě a k tomu platí řádně nájem. Dalším argumentem je, že pro seniory představuje práce na zahradě důležitý stimul k psychickému i fyzickému zdraví. V případě, že by zákon začal platit, bylo by rušení zahrádek mnohem složitější než dnes, nájem by mohl přecházet na dědice, a pokud by se například město rozhodlo zahrádku zrušit, muselo by nájemcům nabídnout do nájmu jiný pozemek.
Jenže když už návrh zákona – ve značně okleštěné podobě – prošel poslaneckou sněmovnou i Senátem, krátce před volbami ho vetoval prezident. Začíná se tedy znovu od začátku. Podle Václava Klause není možné přijmout zejména samotnou tezi, že zahrádkaření je veřejně prospěšná činnost. „Zahrádkářství je ze své samotné podstaty naplňováním zájmu soukromého,“ zdůvodnil prezident své veto.
Někteří politici proto radí zahrádkářům, aby za své zájmy bojovali silnějším lobbingem a projevili i určitou ochotu ke kompromisům. „Například si dovedu představit, že se kolonie přestanou uzavírat ploty a umožní průchod veřejnosti. Nebo zahrádkářské osady budou pravidelně zvát na exkurze školní třídy v rámci environmentální výchovy,“ říká pražská zastupitelka za Stranu zelených Petra Kolínská. Architektka Vodrážková je ale skeptická. Česká politika ve vztahu k zahrádkám podle ní právě prochází fází, která podobným aktivitám není příliš nakloněna. „To se může, jak ukazují příklady ze zahraničí, rychle změnit. Pak by nám ale zrušené kolonie mohly chybět.“
***
Platí, že typický zahrádkář rovná se důchodce? Kdepak. V Německu 45 % nových nájemců tvoří mladé rodiny
Článek vznikl s přispěním Lucie Zídkové
