Nejdůležitější ženou v mém životě byla maminka. Když byly tři buřty pro naši čtyřčlennou rodinu, maminka si nevzala, aby zbylo na nás. Maminka byla velmi obětavá a naše potřeby vždycky nadřazovala svým. Když pak byla těžce nemocná, měli jsme ji až do jejího posledního dne u nás a nelituji toho, i když péče o ni byla náročná.
Na základní škole jsem nijak nevynikal, naši moc nevěděli, co se mnou. Tak mě nechali ve Fyzikálním ústavu Akademie věd vyučit jemným mechanikem, což se mi výborně hodí i v mé současné praxi. Protože jsem tam dosahoval výborných výsledků, přihlásil jsem se do večerního gymnázia pro pracující a tam i odmaturoval. Kromě zaměstnání jsem tehdy hrál i volejbal – dokonce jsem byl v nároďáku, závodně jsem tancoval a samozřejmě chodil za holkama. Asi z té doby pochází moje schopnost zvládnout víc věcí najednou.
Nejdůležitější pro mě bylo nezklamat rodiče. A nejhorší bylo, když mamince jednou na učňáku řekli, že zanedbávám školu. Tehdy plakala a ve mně se něco zlomilo. Od té doby jsem byl jedničkář.
Spím tři až čtyři hodiny denně a operuju i šestnáct hodin denně, loni jsem odoperoval osm set lidí – včetně těch na univerzitní klinice v Praze na Bulovce. Přitom nemám pocit únavy. Naše vrchní sestra se mnou vsadila, že se nedožiju konce roku 2008. A já jsem vyhrál, jsem tady stále. Myslím, že je to otázka schopnosti regenerace, a tu mám zřejmě opravdu velikou.
Mám pocit, že jsem až závislý na extrémních podmínkách. Je pro mě úsměvné, když v létě při tropických vedrech v rozhlase varují lidi starší šedesáti let, aby například nechodili nakupovat. Já jsem při těchto teplotách naopak v sedmém nebi a těším se, jak budu hrát volejbalové debly s profesionály o mnoho mladšími, než jsem já. Jsem pak sice dehydratovaný, ale psychicky mě to nabíjí. Kdybych se zastavil, zemřu.
Operuji se sám. Když mám třeba nějaké to znamínko nebo bradavičku, které je potřeba vyndat, udělám to sám. Také jsem si párkrát zašil ránu způsobenou doma při vaření, aniž bych si ji umrtvil. Vím, kde je hranice bolesti, a umím s ní zacházet. Jistě že nejsem masochista, ale dokazuji si, že lze zvládnout mnoho věcí, a to nejen co do bolesti, ale i v běžném životě.
Baví mě sahat si na hranici vlastních možností. Když jsem ještě hrál sálovou minikopanou dva na dva – a to je nesmírně náročná hra, tak ostatní už nemohli, a pro mě to byla výzva. Řekl jsem si: jestlipak vyšplháš bez nohou, jen s pomocí rukou, na šestimetrovou tyč? Vyšplhal jsem. Když si člověk myslí, že už nemůže, tak má ještě spoustu rezerv. Pokud chce, zvládne víc, než si myslí.
Mám 37 let praxe, odoperoval jsem desetitisíce pacientů s různými vadami. Lidé se často domnívají, že estetická chirurgie je jakýsi rozmar. Velmi se mýlí. Mnohdy právě nápadná kosmetická vada zatěžuje daleko víc než zdravotní vada, se kterou se narodí. Pacientky musejí často bojovat i se svojí rodinou, která nechce, aby šly na operaci, ale mají takový komplex, že s ním nedovedou žít. Když pak vidím, jak jim stouplo sebevědomí, je to to největší zadostiučinění.
Naopak když přijde padesátiletý chlap s břichem a ukazuje mi, jak bych mu měl vylepšit mladičkou partnerku, tak mu velmi nekompromisně vysvětlím jeho vlastní vady, které by potřebovaly rozhodně více úprav než prsa mladé ženy. Ženám takových mužů plastiky nedělám. Musejí to chtít ony, a ne jejich partneři!
Muži tvoří jen asi sedm procent mých pacientů a jsem tomu rád. Muž by neměl potřebovat nechat se vylepšovat. Já jsem taky trpěl velkým nosem, ale vyrostl jsem z toho. Mužům říkám, že znám spoustu krásných žen, a skoro všechny jsou se zvláštními chlapy – plešatými, s velkým nosem, ustupující bradou. Chlapství mužům jen prospívá.
Nemůžu říct, že bych byl příliš nakloněn homosexuálům. Možná že tu hrají roli vzpomínky z dětství, kdy mi někteří z nich cosi naznačovali. Nebo možná tím, že jsem vrcholově sportoval, rekreačně sportuji pořád a mezi sportovci se bližší vztah ke stejnému pohlaví nenosí. Na druhou stranu ale vím, že homosexuálové jsou obvykle hodní lidé.
Úmrtí pacientky naší kliniky při operaci bylo to nejhorší, co se mi kdy přihodilo – i když jsem ji neoperoval sám. Oba lékaři, kteří ji operovali, z toho byli úplně zničení. Anesteziolog zhubl během pár dní pět kilo. Sám jsem to samozřejmě nesl velmi bolestně, ale musím být natolik silný, abych mohl obhajovat celý kolektiv kliniky. Když za mnou ale přišli pozůstalí a já jsem k nim mluvil, bylo pro mě velmi obtížné zvládnout své pocity, volit vhodná slova a hovořit plynule, bez přerušení.
Staral jsem se téměř sám o své děti. Když jsme se rozvedli s první ženou, bylo synovi třináct a dceři devatenáct. Soud je sice svěřil do manželčiny péče, ale protože měla tehdy zdravotní problémy, vychovával jsem je dlouhou dobu sám. Syna jsem dovedl na medicínu, dnes se připravuje na dráhu plastického chirurga, a dcera vystudovala filozofii a šťastně se vdala do Anglie.
Já bych rodinu nikdy neopustil, k rozvodu dala impuls manželka. Nemám rád, když chlapi opouštějí své starší ženy pro mladší, pokud k tomu ta žena nedá příčinu. Rodina pro mě je a vždy byla to nejposvátnější společenství – zvlášť když jí tvoří i děti.
Všechno, co vydělám, je pro děti. Já sám nemám žádnou potřebu získávat majetek, jsem spokojený i s bytem v paneláku. Ale přece jenom bych rád splnil přání mých nejbližších, a sice postavil rodinný domek. Ještě také sním o vybudování kliniky na okraji Prahy. Už proto nemůžu polevit ve svých aktivitách – a taky proto, že tolik lidí má pořád zájem, abych je operoval nebo jim jinak pomohl.
Věřím v dobro. Nemám v sobě zášť, závist, nenávist. Nejsem věřící, nesnáším lidi, kteří se modlí a líbají Ježíše Krista, a pak jdou z kostela a navzájem se pomlouvají.
Smrti se nebojím. Neobávám se tolik odchodu ze života jako smutku těch, pro které jsem žil.
Moje zásada je: Mohu ztratit všechno, co jsem získal, když budou zdravé a šťastné moje děti.
