Sobota 11. května 2024, svátek má Svatava
130 let

Lidovky.cz

Mám rád ženy jako přítelkyně

Česko

Stále charismatický Jean-Louis Trintignant si v Divadle Komedie okamžitě získal publikum krásným přednesem Prévertových veršů i dokonalou jazykovou kulturou. S hledištěm pak navázal přirozený dialog a vzpomínal na Préverta, s nímž ho kdysi seznámil tchán. Básník prý míval věčnou cigaretu v koutku úst a skoro vůbec nemluvil.

Jean-Loius Trintignant (79) dnes opět žije na jihu Francie, odkud pochází, deset kilometrů od své rodné vesnice. Svým srdcem prý nikdy nepřestal být Jižan z Provence a v Paříži se mu nijak zvlášť nelíbilo. To, že nyní opustil Francii a vydal se do Prahy, je zásluha ředitelky Francouzského institutu Olgy Poivre d’Arvor, která jej osobně přemluvila, aby se s Prévertovými básněmi účastnil Týdne francouzského divadla v Praze.

Slavný herec už prý nechce nikam jezdit, zůstává ve svém venkovském domě, kde má i vinařství. Na své stáří se sice zlobí, ale přesto neztrácí humor a ironii, a když byl na tiskové konferenci dotázán, zdá má jeho věk i přednosti, evidentně ho to pobavilo a pravil: „Jestli mám být upřímný, tak vůbec žádné. Ale už nemám strach ze smrti a netrápí mě, co bude po ní.“ I když dnes na filmy zanevřel, vzpomínal na snímky, které měl nejradši a jmenoval tři - Bertolucciho Konformistu, Rohmerův snímek Moje noc s Maud a Lelouchova Muže a ženu.

* LN Naposledy jste točil před šestnácti lety. Proč jste s filmem skončil?

Film mě už opravdu příliš nezajímá, vždyť jsem jich natočil přes sto třicet. Nenacházím scénáře, které by mě opravdu dokázaly zaujmout, je to všechno tak banální. Poslední film jsem natočil kvůli své dceři Marii, abych hrál s ní. Z filmového herce jsem se stal divadelním, což má tu výhodu, že v divadle se nevidíte, ve filmu bohužel ano. I přátelé mi říkají, že bych měl točit, ale já už nemám chuť, to by musela přijít nabídka na úžasnou, mimořádnou roli, ale to nehrozí.

* LN Říkáte, že se věnujete divadlu, jaká dramatika je vám blízká?

V poslední době se hodně zabývám i poezií. S Marií jsme pro jeviště připravili Apollinairovy Básně pro Lou, pak jsem jeho verše recitoval sám jen s hudebníky. Mám poezii rád, ale neuznávám její překlady, podle mě převodem do jiného jazyka ztrácí svůj smysl. Slova se v ní skládají do přesných významů a ty převod nemůže zachytit. Hrával jsem klasiku, dokonce několikrát Hamleta a také mám rád současné hry, naposledy jsme s jedním takovým textem (pozn. red. Moins deux - O dva méně) objeli celou Francii.

* LN Po tragické smrti své dcery Marie jste řekl, že jste ztratil smysl života. Jak se vám podařilo překonat těžké období?

Sám to pořádně nevím. Je pravda, že jsem se tehdy velice uzavřel do sebe a víc než tři měsíce nekomunikoval, s nikým jsem nechtěl mluvit. Pak to přišlo nějak samo, vrátil jsme se k životu, k divadlu. To mně také hodně pomohlo.

* LNV Praze jste četl básně Jacqua Préverta. Máte k němu bližší vztah než k jiným básníkům nebo proč jste si ho vlastně vybral?

Olga mně k tomu přivedla a já si řekl, že se to hodí. Mám ho velmi rád, díky němu jsem objevil další básníky. Tehdy mi bylo dvanáct a okouzlil mě. Jeho poezie je velmi jednoduchá a v tom i spočívá jeho kouzlo.

* LN Patřil jste mezi mužné sex-symboly evropského filmu 60. a 70. let a byl jste tak i obsazován. Jak jste se v takové pozici cítil?

Nevnímal jsem to tak, býval jsem docela hezký, to asi hrálo svou roli. Dlouho jsem vypadal mladý, ale pak se to najednou zlomilo. To, co říkáte, mi přijde zábavné - já a sex-symbol, protože jako mladý jsem byl ostýchavý a bojoval jsem s tím. Ani nevím, jak jsem to překonal.

* LN Vašimi filmovými partnerkami byli slavné hvězdy jako Brigitte Bardotová. Co pro vás setkání s nimi znamenala?

Mám rád ženy, ne jako sexuální objekty, ale jako lidské bytosti, přítelkyně, které jsou citlivé a empatické. Vždy jsem se mezi nimi cítil dobře. A taky mě vždy víc zajímaly jejich problémy, lépe jsem jim rozuměl, víc než mužům. Já si prostě myslím, že ženy jsou po všech stránkách inteligentnější, mají určitou vnímavost, která nám mužům není dána.

* LN Studoval jste práva, chtěl jste být automobilovým závodníkem a nakonec jste skončil u herectví. Jak k tomu došlo?

Šel jsem na práva, protože jsem nebyl rozhodnutý, co chci dělat. Po lyceu v Avignonu se to tak nějak nabídlo i rodičům se to zamlouvalo. Dlouho jsem tam nepobyl, nebavilo mě to a utekl jsem do Paříže za divadlem. Auta ta jsem miloval díky svému strýci Mauricovi. Obdivoval jsem ho - když mně bylo pětadvacet vyhrával úžasné závody jako 24 Le Mans či Velkou cenu Monaka.

* LN Ale i vy jste závodil na Le Mans?

Jezdil jsem i jiné rallye, ale nikdy jsem neměl takové úspěchy jako strýc. V Le Mans mi jednou praskla pneumatika v třistakilometrové rychlosti, říkal jsem si, tak to je konec, teď se zabiju. Ale nestalo se. Teď už skoro neřídím, protože špatně vidím.

* LN V začátcích své kariéry jste t a k é hrál ve Vadimově přepisu Nebezpečných známostí, předposledním filmu Gérarda Philipa. Jak na něj vzpomínáte?

Dobře si ho pamatuju, ale hrál jsem tam malou roli - rytíře Dancenyho a Gérard byl hlavní hvězda. Také vzpomínám na spisovatele Rogera Vaillanda, který napsal výborný scénář. Málokdo ale ví, že v tomto filmu hrál i jeden významný básník. Roli Prevana tehdy vytvořil Boris Vian. Mnoho filmů nenatočil a tenhle byl jeho poslední. Je zajímavé, že oba - Philipe i Vian - zemřeli ve stejném roce 1959.

* LN Velký úspěch vám přinesl snímek Muž a žena a přitom je to sentimentální příběh o lásce. Čím podle vás diváky tak zaujal?

Byl to novátorský přístup, ten film se žádnému jinému z té doby nepodobal, bylo to až zázračné. A přitom se hodně improvizovalo, bylo málo peněz a z toho vznikla řada ohromných nápadů.

* LN Vznikl i druhý díl Muž a žena po 20 letech. Jak jej hodnotíte?

Choval jsem k tomu prvnímu něžné vzpomínky, a tak když mi nabídli, abych hrál v pokračování, souhlasil jsem. Ale nebylo to ono, stejná věc, ale nepodařilo se vrátit čas.

* LN Existuje v dnešním francouzskému filmu něco z dědictví nové vlny 60. let?

Nová vlna je výmysl novinářů, byla to taková hezká formulka, vypadalo to zajímavě, ale skutečnost byla jiná. Truffaut, Godard, Rohmer prostě chtěli dělat filmy podle svého a někdo je potřeboval strčit do jedné škatulky a vymyslel pro ně novou vlnu. Evropu už dlouho zaplavují americké filmy, což já opravdu nemusím. Dávám přednost evropské kultuře a to platí i pro film. Zdá se mi ale, že třeba italská kinematografie se zvedá.

* LN Označil jste Bertolucciho Konformistu za jeden pro vás důležitých filmů. Proč jste odmítl hrát v Posledním tangu v Paříži?

Nevyhovoval mi scénář, vadily mi scény otevřeného sexu, to pro mě nebylo, ale Marlonu Brandovi role sedla výborně.

Autor: