* Přišla jste do Česka v osmi letech. Jaká je vaše osobní zkušenost s integrací?
Česko je můj druhý domov. Mnohé zvyky a tradice jsem přijala za vlastní. Doma jíme česká i vietnamská jídla a někdy je to něco mezi: připravím rýži, k tomu udělám řízky a jíme to hůlkami. Miluju českou literaturu, třeba Karla Čapka, líbí se mi i Nerudovy fejetony. Ale nejsem jen na klasiku, samozřejmě, poslouchám Cimrmany a dívám se na Saturnina. A když jsou Vánoce, tak se těším jako malá na české pohádky.
* Čím se nejvíc odlišuje život tady a ve Vietnamu?
Lidé se podle mě moc neliší. Jiné je prostředí a hlavně možnosti seberealizace. A tím je také asi dané, že lidi jsou zde samostatnější. Vietnamci žijí pospolitěji, jsou hodně zavázáni komunitě a odkázáni na druhé. Když je nějaká akce, tak to musí být hromadné. Když se něco stane, řeší to celá vesnice. Když provedete něco špatného, celá komunita odsoudí vás i vaši rodinu.
* Co tady Vietnamcům chybí?
Asi tolerance. Většina lidí, které jsem poznala, je srdečná, ale setkala jsem se i s případy, kdy mě lidi odmítli kvůli tomu, že jsem Vietnamka. Třeba když jsem hledala byt. A to mě urazilo a zklamalo. Vietnamci, kteří tu žijí krátce, a někdy v tíživé situaci, také potřebují pomocnou ruku nebo laskavé slovo, jako každý člověk. Chybí jim rodina a pocit pevné půdy pod nohama. Vietnamci hodně lpí na rodině. Když ji tu nemají, tak nežijí naplno. Mají pocit, že pořád musí pracovat. A sebe zanedbávají. Proto jsem se také rozhodla pomáhat svým krajanům, kteří se v českém prostředí neorientují tak dobře jako já.
* Co by podle vás nejvíc přispělo k dobrému soužití mezi Vietnamci a Čechy?
Vietnamci by od Čechů měli dostat šanci. Nebojte se, že vám Vietnamci ublíží, oni se bojí ještě více! Vietnamci nekazí věci nebo nevyvolávají problémy schválně, někdy to dělají, protože neznají souvislosti nebo nevědí, co se od nich očekává. Z vietnamské strany asi chybí snaha učit se jazyk, nové věci a poznávat novou kulturu. Při práci to není snadné. Vietnamcům také chybí otevřenost, ale s Čechy je to podobné. Všichni čekáme, až druhá strana udělá první krok. To bychom ale také mohli čekat donekonečna.
