Stále víc Češek končí v náručí cizince. Mně například před čtyřmi lety učaroval sympatický Novozélanďan Brent Abelson (46). Odjela jsem za ním až na Nový Zéland a tam pak přivedla na svět dcerku Aničku, která má dva pasy, dvě jména (jedno přechýlené, druhé nepřechýlené), dva domovy a začíná mluvit dvěma jazyky. Hodně lidí se mě ptá, proč jsem zakotvila tak daleko. Kdybych prý měla Němce, tak by to pochopili, ale Novozélanďan? Odpověď je prostá: po dlouholetém marném hledání v Čechách jsem v něm našla toho pravého. A dnes jsem tomu ráda. Co mi vadilo na Češích? Často jsem dříve slýchala nářky přítelkyň, jejichž čeští muži doma chtěli hlavně hospodyni. Jeden můj kamarád mi dokonce na otázku, proč se ženil, když je své manželce permanentně nevěrný, odpověděl, že doma potřebuje někoho, kdo by mu vařil a zvedal telefony. V ten okamžik jsem si řekla, že takhle skončit nechci.
Ale pozor, já pořád věřím, že mezi Čechy je spousta skvělých chlápků, jenže já na ně bohužel nenarazila. Na Nový Zéland, do rodné země mého muže, jezdím, ale žít tam dlouhodobě bych asi nemohla. Stesk po domově u mě byl tak silný, že dnes žijeme střídavě -po většinu roku pobývám v Čechách, na půl roku přijíždí můj partner, já jezdím na Zéland tak na dva měsíce.
Dva domy, dvě ložnice...
Mít dva domovy je podle mě úžasné. Všechno na vás padá v jedné zemi? Seberete se a odjedete do druhé načerpat síly. V každé zemi máme své domky, šatníky, ložnice, Anička své pokojíčky. Protože všechno máme dvakrát, cestujeme poměrně nalehko. Nikdy nejsme dlouho na jednom místě, tak se nenudíme. Vedle výhod však samozřejmě existují i nevýhody, z nichž ta největší je vzdálenost (naše poslední cesta se nám protáhla na tři dny) a neustále vzrůstající ceny letenek, na které musíme mít rok co rok připraveno kolem osmdesáti tisíc korun. K tomu pravidelné platby v domovských zemích: zdravotní a sociální pojištění, mobilní telefon a spousta dalších věcí. Takový život je zkrátka poměrně nákladný. A v neposlední řadě každý je v zemi svého partnera cizincem. Oba cestujeme na turistická víza a musíme si platit cestovní a zdravotní pojištění. Malé Aničce jsme každopádně otevřeli dveře do světa. Které české tříleté dítě se může pochlubit, že hovoří anglicky a bylo šestkrát za oceánem? Samotné cestování zvládá velmi dobře, horší to je s odloučením od sestřenic, na které si při minulé návštěvě velmi zvykla.
Kdybych měla srovnat soužití s Čechem se soužitím s mužem jiné národnosti, tak pro mě je to určitě dobrodružnější a barevnější. Nevýhodou bývá jazyková bariéra - rodilý mluvčí ze mě nikdy nebude. Kulturní rozdíly jsou mezi Čechy a Novozélanďany téměř nulové, naopak si myslím, že tyto dvě země se velmi dobře doplňují. Česko coby země s bohatou historií a Nový Zéland s panenskou přírodou obklopenou oceánem je pro nás ideální kombinace.
Bereš si Rusáka? Okupanta?
Jinak si osud zahrál s Janou Galinovou, když jí v březnu 1989 zkřížil cestu charismatický divadelní režisér Jurij Galin, nímž nyní žije v Mostě. Vzali se 1. září 1990.
„Bála jsem se reakcí okolí na to, že chci žít s Rusem. Většina mých přátel patřila k nepřátelům komunismu a většina i Ruska. Můj otec protestoval v roce 1968 proti vstupu sovětských vojsk, zaplatil za to svým postavením - stal se z něj dělník v dole - a já si teď přivedu domů Rusáka? Ale táta přijal Juru okamžitě za svého, moje dcery z něj byly nadšené, zvlášť když zjistily, že hraje na různé hudební nástroje a nádherně kreslí. Učily ho česky a nějak mimochodem začaly rozumět rusky.
Většina přátel ho přijala skvěle, ale našli se i lidé, kteří ho vyzývali, ať odsud vypadne i s těmi tanky. Bylo to zvláštní. Trpělivě všem vysvětloval, že za přítomnost sovětských vojáků v Čechách nemůže, že si taky myslí, že je to špatně, a že do Čech opravdu přijel vlakem, ne na tanku,“ líčí Jana a dál vzpomíná, jak se jí kolegyně zeptala, jestli si uvědomuje, že si ji vzal jen proto, aby získal české občanství. Jeden z kolegů ji také napadl, jestli je prý v Čechách tak málo chlapů, že sem musí tahat Rusáka.
Mnohokrát kvůli tomu plakala, ale Jura jí uklidňoval slovy: „Vykašli na to, hlupáků je na světě moc a všech možných národností.“
Jurij v Čechách nemohl dlouho sehnat práci ve svém oboru, a tak dělal všechny možné práce včetně nočního hlídače v muzeu. Nakonec se smůla prolomila. Postupně se ozvala se Opava, Košice, Cheb, Plzeň, Most a další divadla. Po dvou letech získal Jurij české občanství a dnes je to, jak sám říká, Čech jako poleno.
„Není xenofobní a nemyslí si -narozdíl od většiny Rusů, se kterými jsem se díky němu potkala - že v Rusku je všechno nejlepší a největší. Chová se k lidem slušně. Vždycky byl ke mně pozorný a zpočátku mě neustále pomáhal do kabátu, na což jsem nebyla zvyklá ani připravená,“ vvpráví Jana, až to vypadá, že soužití tohoto páru je až příliš idylické. „Ale ne, samozřejmě se hádáme, a to pořádně. Často v autě, zvlášť když Jura v noci přejede plnou čáru a na mé výtky lakonicky opoví: čára není plot. V tu chvíli se hádáme jako dva Italové.“
Jana si myslela, že s Jurijem Galinem bude vdaná stejně jako jeho předchozí čtyři ženy maximálně tři až deset let (déle to prý nikdy nevydržel), ale už jsou spolu dvacet let.
„Takže jsem asi měla štěstí a potkala toho pravého. Ato, že je to původem Rus v tom možná ani nehrálo roli.“ Když hrají hokej naši s našima Jak komentuje svůj rusko-český svazek Jura? „Čechy se staly mým domovem. Mám tady rodinu, práci, žáky a přátele. A když hrají hokej naši s našima (jak tomu doma říkáme), fandím našim - Čechům. Mám rád český humor, zvykl jsem si i na českou kuchyni. Je mastnější a sytější. Smířil mě s ní až Fernet, který se nikde jinde na světě nedá sehnat, a proto ho naše divadlo vozí jako lék a dárek po celém světě s sebou. V Rusku jsem pořád cestoval a k žádnému místu jsem si nevytvořil žádné pouto. Tady to je jiné, skutečně se tu cítím doma. A když se mě lidé ptají na vztah Rusů k Čechům, nedokážu odpovědět. Vždycky jde přece o vztah člověka k člověku,“ dodává Jurij Galin.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Když si žena vezme Rusa, tak trochu ví, do čeho jde. Je to koneckonců také Slovan. To Stáňa Karaarslan (31) riskovala víc - vzala si Turka Murata (35), muže z kultury, která je nám mnohem vzdálenější. Jenže jak sama tvrdí, kulturní šok nezažila. „Lidé se zde obávají islámu, ale já jsem poznala jen nesobecké a pohostinné muslimy. Co se životních nákladů týče, ty tenkrát byly o něco nižší než teď, ale stále se to dá utáhnout - pronájem bytu 1 plus 1 vyšel na šest tisíc korun měsíčně.“ Jako bezproblémové Stáňa popisuje i soužití s Muratem. „Je nesobecký, všechno sdílí, o vše se dělí a o všem mluví. Někdy až moc hlasitě, což mě zpočátku trošku vyvádělo z míry,“ směje se a dodává: „Turci jsou výbušnější, temperamentnější, hned dávají průchod svým emocím. A s tím je potřeba počítat a zvyknout si na to.“ Po šesti měsících společného soužití v Turecku a jednom měsíci v České republice, se Stáňa a Murat vzali. Bylo to v listopadu předloňského roku a v dubnu se jim narodil syn. Od té doby žijí v Čechách.
Manželka v roli tlumočnice Ptám se, jaké jsou výhody vztahu mezi Češkou a Turkem? „Dva domovy, ale především hodnoty, které jsem nenašla u českých partnerů, což je dáno především kulturou. Nevýhodou je určitě jiný jazyk. Všude musím manželovi překládat, všude ho musím doprovázet. Také máme občasné třecí plochy kvůli odlišné kultuře. Proto je na prvním místě tolerance. Nikdo z nás nesmí upřednostňovat svou kulturu,“ upozorňuje Stáňa, která tvrdí, že v Muratovi našla muže, jehož vždycky hledala: podnikavého, vtipného, energického i velmi eroticky založeného. Především je to ale prý báječný táta. A jak na manželství s Češkou nahlíží sám Murat? „Je svobodné jako pták letící po obloze, poskytuje nám štěstí jako jarní květinka a je krásné jako obloha po dešti,“ říká poeticky a je na něm vidět, že je se Stáňou šťastný. V Turecku se živil jako umělec - pracoval s keramikou, se sklem a vyráběl sochy, v Čechách je z něj otec na trvalý pracovní úvazek. O svém druhém domovu říká: „Země je velice krásná, ale hodnoty kultury, ve které jsem vyrostl a hodnoty české kultury jsou úplně jiné. Česká kultura je podle mě degenerovaná, ztrácí hodnoty, které by se z ní vytrácet neměly. Lidé jsou zodpovědní jen sami za sebe a tím to končí.“ Jinak se Muratovi v Čechách líbí. „Jsem na první pohled cizinec, který by mohl mít problémy kvůli barvě pleti, nikdy jsem ale ani náznak takového jednání nezažil. Věřím, že jak k lidem přistupujete, tak na vás reagují. Proto se snažím být přívětivý a usmívat se. Trošku mi vadí, že se tu zatím nedomluvím, ale věřím, že i to zdolám. Chodím na kurzy češtiny.“ Po Turecku se mu prý nestýská. „S rodinou jsem díky internetu každý den v kontaktu, a i když jsem daleko, neustále je mám v srdci.“
A plány do budoucna? „Rádi bychom žili v Čechách, protože si myslíme, že syn tady bude mít větší možnosti, co se týče vzdělání a zdravotní péče. V Turecku by se navíc nenaučil česky. A až vyroste, ať se sám rozhodne, kde bude žít. V budoucnu bych tady chtěl podnikat, jen bych si ještě potřeboval víc zvyknout a naučit se pořádně česky,“ uzavírá své vyprávění Murat.
Turci jsou výbušnější, dávají hned průchod emocím. Na to je potřeba si zvyknout. Stáňa Karaaslan
