V 70. letech Kaddáfí vyhlásil v Libyi tzv. kulturní a lidovou revoluci – vlastní cestu, která měla být alternativou ke kapitalismu a socialismu a na jejímž konci má být něco jako ráj. V roce 1977 pak zavedl systém přímé vlády lidu (džamáhíríja). Jeho následek? Likvidace soukromého obchodu i řemesel a hospodářský kolaps. „Jeden den jsme podnikali, druhý den už to bylo ilegální,“ říkají Libyjci.
I když po roce 2002 došlo k obratu, Kaddáfí se rozhodl vzdát programu vývoje zbraní hromadného ničení a ustoupit od sponzorování teroristických skupin, hospodářské reformy postupují velmi pomalu.
Země se sice snaží otevírat světu, sám libyjský vůdce ale pro investory příliš důvěryhodný není. Nedávno se například nechal slyšet, že by mohl znárodnit majetek zahraničních ropných firem. I celkově není prostředí v zemi pro podnikatele příznivé, společnosti, které s Libyí měly tu zkušenost, mluví zejména o nespolehlivosti, zmatcích v legislativě i v kompetencích.
„Čtyřicet let se dělo to samé, žádný postup kupředu, jen zpátky,“ popsal situaci pro BBC nejmenovaný obyvatel Tripolisu. „Je nás šest milionů, máme bohaté přírodní zdroje, ale nic z toho jsme zatím neviděli,“ dodal. To si uvědomuje i Kaddáfí, i proto letos v březnu přišel s ambiciózním nápadem – rozpustit vládu a převést příjmy z prodeje ropy přímo do rukou lidu. Jeho plán byl ale prozatím odložen.
Proč se zemi ekonomicky nedaří? Kaddáfí obviňuje vládu, zkorumpované úředníky a zpátečnické odpadlíky. Zahraniční pozorovatelé ale mluví i o dalším faktoru. V zemi jsou stále patrné pozůstatky socialismu v podobě školství a zdravotní péče zdarma a dotovaného bydlení či dopravy. Kaddáfího socialistická politika navíc prý přispěla k tomu, že Libyjci si až příliš zvykli spoléhat na stát, takže se příliš do práce nehrnou. Místní lidé ale stále doufají, že již brzy bude líp. „Nezajímá nás, kdo je za co zodpovědný, chceme se jen nějak posunout,“ uzavřel toto téma jeden z tripolských taxikářů.
