Kdo z vás má nůž a otevře Táně lahev?“ požádá organizátorka novináře před projekcí Medvídka, nového filmu Jana Hřebejka. A hned několik vybavených mužů se úslužně hrne, aby posloužili jedné z nejobsazovanějších hereček své generace Tatianě Vilhelmové. Je jí teprve devětadvacet, měří sto šedesát jeden centimetr, konzervatoř nedokončila, ale její filmografie se už blíží číslu třicet.
Kromě toho nedávno absolvovala drastickou proměnu z pařmenky v matku - a to se svého času vyprávěly šťavnaté historky o tom, jak večer hrála v Národním a v noci se ze zlaté kapličky přesunula do klubu Radost, kde do rána tančila u tyče. Jako jedna z mála si taky výslovně nepřála, abychom její odpovědi zespisovňovali. Sešli jsme se bezprostředně po promítání. I Táňa viděla film poprvé.
Tak jak se vám Medvídek líbil?
No já teda musím říct, že jsem to měla celý zkažený. Protože vedle mě seděly dvě slepice, novinářky, bohužel je znám, kterým se film nelíbil a hrozně nahlas to dávaly najevo takovým tím odfrkáváním a tak. Já si říkala: Přece musej vědět, že tam jsme, ne? A že je to pro nás hrozně nepříjemný. Pak jsem si o jedno sedadlo odsedla a ještě si takhle skoro furt držela ruce, (dává si dlaně vedle obličeje) abych ani tu energii necítila. A celou dobu se těšila, až na to půjdu do kina s normálníma lidma.
Novináři jsou pověstní cynici, na to nedejte. Ale vy přece taky nemůžete být nějaká netýkavka, když jste se nestyděla v Medvídkovi ukázat národu povadlé poporodní břicho...
S tím jsem tenkrát problém neměla, jen si nejsem jistá, jestli bych to udělala ještě teď. Před rokem jsem byla na svoje tělo hrdá, že odnosilo dítě a ještě ho kojilo, mně to přišlo všechno tak nádherný. Člověk začne vnímat svý tělo jinak, jako takové náčiní k tomu, aby se mohlo dítě narodit. Mě docela i bavilo, že jsem baculka, takovej vlastně gaučík pro toho mýho Fandu. Takže mi to vůbec nepřišlo divný, předvádět břicho. Jenže v momentě, kdy jsem odkojila, odpluly i hormony. Dneska už bych břicho na kameru určitě nevystrkovala. Všechno přišlo v pravou chvíli.
Líbí se vám svět matek?
Mě hrozně baví. Ale zase musím říct, že já asi nemám takovej ten úplně typickej. To není žádný „uvaříme pipinku a pak se vykakinkáme a potom si trošku spolu pohajáme...“ Ale to dítě, ten dar, ten další absolutní obzor a to, že se to narodí ve vás, nějaký úplně nový vlastnosti, to je neuvěřitelně bohatý pocit. A je velká škoda, že tohle nemůžou zažít chlapi.
Berete dnes chlapy jinak než dřív?
No jasně že je vnímám jinak. Spousta žen si myslí, že chlapi jsou vlastně takový podřadný podplemeno, hlupáci, chudáčci. To já jsem nikdy neměla, asi taky díky tomu, že jsme s bráchou vyrůstali hodně spolu. Ale musím říct, že teď mi přijde hrozně dojemný, jak jsou chlapi křehký. O hodně křehčí, než jsem si dřív myslela.
To mi připomíná motto Medvídka: Že ženský princip je mocnější než mužský, měkké je mocnější než tvrdé, voda mocnější než kámen. Zdá se vám to pravdivé?
No jasně, vnímám to taky tak. Ale nejmocnější, a to jsem si díky mateřství uvědomila, je příroda. Je úplně fascinující, jak všechno sama zařídí a jak to všechno kolem porodu do sebe zapadá.
Nudu ze stereotypu jste ještě nezažila?
Za ten rok a půl jsem se opravdu ještě nudit nestihla. Já ale taky vedle toho dost pracovala. A když mám volno, mám zase takovou úchylku: strašně se bojím, aby se se mnou ten náš Fanda nenudil. Takže pořád něco vymýšlím a furt někam musíme jezdit. A opravdu úplně nesnáším takový to: „Teď nás neruš, víš, my si tady povídáme. Jdi si hrát.“ Pro nás je František nejvíc. Je to teď nejdůležitější prvek našeho života.
S Aňou Geislerovou jste si donedávna pěstovaly pověst pařmenek, co za to „umějí vzít jak chlapi“. Co se vám vybaví, když si na dobu divokých mejdanů v Radosti vzpomenete?
Klub Radost? Moje kamarádka Péťa, spousta lidí, alkoholu, drog a dvě rozjetý holčičky, který všechno chtěly poznat a stihnout.
Dnes jsou z vás ctihodné matky mračící se na toho, kdo si vedle kočárku zapálí. Nezasteskne se vám občas nad plínkami po nějaké kalbě? Po době, kdy jste tancovala v Radosti u tyče?
Tak za prvý, já jsem tam netančila u tyče. A jestli si někdo jako představuje, že jsem se někde svlíkala, tak to teda ne. My jsme zkrátka rozjížděly davy k tanci. A za druhý - už jsem starší a večer kupodivu chodím celkem brzo spát a mám toho dost. Teď už mě víc baví jít si s přáteli posedět, dobře se najíst a popovídat si. A když víte, že v šest vstáváte k ratolesti, tak se vám zkrátka už nechce ponocovat, ani už vás nebaví tančit na stole a mít tři promile. A za třetí: Ještě není všem dnům konec! Děti odrostou a my s Aňou nabereme znova dech.
To zní slibně. Co z toho minulého života vám vlastně dneska nejvíc chybí?
Možná... ta energie. Jak člověk stárne, má jí míň a míň a už nad tím musí trochu přemýšlet, v čem ji vydá. Mládí je kouzelný v tom, že je té energie tolik, takže o tom ani neuvažujete a vrazíte ji do všeho. I v tom herectví jdete do všeho a nic neřešíte, chcete zkrátka točit a hrát. Kdekoli, jakkoli, za cokoli. To už teď nejde. Tak asi ta běsnost, ta mi teď někdy chybí. Jen bych ji už nemusela mít furt, jako jsem mívala dřív.
Vrtá mi hlavou, proč ve všech rozhovorech o svém muži mluvíte jako o panu Podivínovi?
No protože je prostě podivnej, to musím říct i po těch letech. Od začátku, co jsem se s ním seznámila, mi připadal podivnej, tak vznikla ta přezdívka a už mu to zůstalo. Já si nechala radši vyrýt i do snubního prstýnku Podivín, protože jsem si říkala, že až zase bude mít období, kdy celej den nepromluví, a já si nebudu moct vzpomenout proč, tak mě ten prstýnek upozorní, že jsem si přece vzala Podivína, tak co se divím...
Měla jste vy někdy nějakou přezdívku?
Já mám přezdívku Máňa. Máňa ze Žižkova. A mám ji celkem ráda, tím mě nikdo neurazí. Já na Žižkově vyrůstala.
Jste vlastně ještě Vilhelmová? Co máte v občance?
Čecháková tam mám. Já jsem paní Čecháková. Ale pro film jsem pořád Vilhelmová, protože tím bych nadělala akorát zmatky. Já když se někde představím jako Čecháková, tak si všichni myslej, že si z nich dělám prdel.
Je pravda, že jste v dětství ráda lhala?
Ráda... to jsem si tenkrát neuvědomovala. Ale moje máma vždycky vypráví, že jsem měla období, kdy jsem opravdu lhala, aniž by to bylo vůbec nějak důležitý. Takže jsem si asi spíš ráda vymýšlela.
Například jste prý tvrdila, že váš otec je americký prezident. A táta od vás zatím odešel na Ukrajinu...
Ano. Otec se tam zřejmě snaží podnikat. Ale já jsem se s ním neviděla už určitě šest let, my se moc nestýkáme. Ukrajinu mám ráda, byla jsem se tam za ním před těmi šesti lety podívat.
Byla jste i za maminkou v Jihoafrické republice?
No jasně, my do Afriky jezdíme každej půlrok. Máma se provdala za Čecha, který v 68. emigroval. A když ji jednou vzal do Afriky, zalíbilo se jí tam, tak už tam zůstali. V Africe jste furt venku, furt je vám teplo a furt svítí sluníčko, takže máte pořád dobrou náladu. My tam jezdíme přímo do buše, kde má jeden rodinnej kamarád farmu, chovátam snad všechno kromě slonů a lvů. Já jsem hodně po mámě, takže bych tam asi taky mohla žít, ale zatím mě to nenapadlo. Mně je tady dobře.
Vraťme se ještě na chvíli k Medvídkovi. Stejně jako ve Svěrákových Vratných lahvích i tady hrajete partnerku Jiřího Macháčka. Proč zrovna vás dva teď dávají režiséři dohromady?
Je to asi náhoda. Předtím jsem zase pořád hrála s Pavlem Liškou. Prostě: Dobrých chlapů je málo, ne? (směje se)
Je to jiné, natáčet s Hřebejkem než se Svěrákem?
No úplně zásadně. Tak především u Honzy Hřebejka vládne domácká atmosféra. Mám pocit, jako kdybyste se mě zeptala, jak jsem se měla minulej rok na dovolený, já na to natáčení fakt vzpomínám jako na letní tábor s kamarádama. Honza Hřebejk se obklopuje jenom nejpříjemnějšími lidmi, měli jsme tam svoje psy, který pravidelně lezli do záběru, ale Honzovi to vůbec nevadilo, nikdy se nestalo, že by zařval: „Co tam ten čokl zase dělá!?“ Tak pravda je, že hlavně to byl teda jeho pes, i když ten náš to taky párkrát udělal. Já v tý době ještě kojila, takže jsem tam měla dítě, zkoušeli jsme a já při tom měla toho Fandu pořád v podpaží. Zkrátka uvolněná atmosféra. A to by v tom byl čert, kdyby to na tom filmu nebylo vidět! Honza taky dává velký prostor hercům, miluje improvizace. Naproti tomu Honza Svěrák má absolutně jasnou představu, co chce. On je schopen točit scénu odprostředka detailem, protože přesně ví, jak to všecko bude do sebe zapadat. A improvizace... on si je jistý, že tam nakonec stejně nebudou, takže je zbytečný je točit. Jeho film je přesně vy-my-šlenej od A do Z. Možná dřív, než ho vůbec obsadí. A natáčení s ním je pak velmi profesionální. Bere si taky k sobě hlavně velmi profesionální lidi, kdežto Honzovi Hřebejkovi dost záleží na tom, aby byli taky kamarádi.
Co kdybychom si teď chvíli povídaly o mýtech kolem herectví? Co vy například považujete za nejfalešnější herecký mýtus?
Nejfalešnější? Supermýtus pro mě je, že herectví je poslání.
Ale nebudete asi tvrdit, že je to práce jako každá jiná...
Práce jako každá jiná to rozhodně není. Je to velmi zajímavá a strašně zábavná práce. Jste obklopená bláznama, šprýmařema, je to pestrej svět. Seznamujete se pořád s novými a novými lidmi, ale hlavně - hrajete si. A ještě za to dostáváte peníze!
Vidíte, a přitom si většina herců v rozhovorech stěžuje, jaké je herectví strašné povolání - závislé na jiných, nedůstojné, zvlášť pro muže, že nejde dohromady s nějakým spořádaným rodinným životem. Až se člověk ptá, proč si tedy vlastně nenajdou lepší džob...
Tak tohle spíš říkají herci o generaci starší, naše generace to už určitě neříká. My už taky všichni rodiny máme. A ať je ta moje rodina jakákoli, ať je to trochu život na kolečkách, mně to vyhovuje. Já jsem přímo stvořena pro tento život, si myslím. I když úplná brnkačka to taky není. Zažila jsem dny, kdy jsem šla domů a byla tak strašně unavená, že jsem ani nemohla mluvit.
Herec pracuje s emocemi. A to se asi nedá na povel ustřihnout po poslední klapce. Nebo ano?
No jasně. Já jsem teď taky natáčela film Chyťte doktora a tam se manželka dozví, že její muž má milenku. Normálka, ne? Milenka se setká s manželkou, obě jsem hrála já. Měla jsem se jako manželka na tu milenku utrhnout. A já na ni tak řvala, že mi naskákaly hektický skvrny. Přitom to víte, že je to jako, ale tělo začne tu chemii vypuzovat, jako kdyby to bylo doopravdy. Strašné taky je, že na natáčení musíte být celý den soustředěná. Čekáte, můžete se normálně bavit o čemkoli, ale přitom furt někde vzadu jste soustředěná, víte, co vás čeká, a to je strašně vysilující. Taky mít pořád v hlavě nějaký texty není úplně normální. I když já se třeba na natáčení text nikdy moc neučím, skoro vůbec, protože mi stačí přibližně vědět, o čem to je. Přijde mi, že mě to takhle víc drží v pozoru, v soustředěnosti, než kdybych to měla nacvičený.
Je pravda, že herečka nemusí být ani krásná, ani sexbomba, ani nijak zvlášť inteligentní, ale hlavně mít to takzvané charisma? Prý stačí, aby v Národním jenom přešla po diagonále jeviště, a hned se pozná, jestli na to má.
Řekla bych, že se musí odlišovat filmová a divadelní herečka. Divadelní herečka, a o tom jsem přesvědčena, musí být opravdu dobrá he-reč-ka. Tam se to pozná hned, ta její energie musí jít dál do hlediště. A když bude mít ještě ke všemu charisma, fajn. Ale u filmu charisma dělá fakt hodně. Mě to pořád ještě překvapuje, jak z nějakýho úplnýho střeva kamera udělá vrcholně zajímavýho herce. Přitom mi přišlo při natáčení, že ten člověk blekotá a je nemožnej. Ale optika dokáže divy a taky střih je neuvěřitelnej kouzelník. Špatná scéna se zkrátka vystřihne a je to. Kdyby se to stalo na divadle, diváci prostě odejdou.
Herečky taky svorně tvrdí, že se na plátně nemůžou ani vidět, protože si připadají ošklivé a nemožné. A to i takové hvězdy jako Magda Vášáryová. Jak moc ráda se vidíte vy?
Tak určitě to nemám tak, že bych se doma sjížděla na dívídíčku. Ale zase že bych se nemohla ani vidět, to taky asi ne. Já se mám celkem ráda. Akorát co teda člověka časem docela otravuje, je, že se vlastně začne tak hrozně dobře znát. To vás samozřejmě štve, protože každý by chtěl vypadat úplně jinak, aby měl jinou postavu, jinak se pohyboval. Což je blbost.
Patříte k nejobsazovanějším herečkám své generace. Neprovokuje to vaše méně obsazované kolegyně? Setkala jste se s pomluvami, s intrikami?
Intriky jsem nikdy nezažila. Ale já dělám generační divadlo a tam to není. A pomluvy se ke mně zřejmě nedostanou. Co se týče závisti... já nevím, třeba to existuje. V Dejvickým divadle si z toho spíš dělají srandu: „Bude se točit film? A kdo v tom hraje? Vilhelmová? No jo, ty sis zase odskočila od své kariéry k nám, svým kolegyním...“ My jsme jednou natáčely s Ivou Janžurovou a já se jí na nějaké věci ptala. „Počkej. Ty máš problém s tím, že jsi obsazovaná? To vůbec neřeš! Když to někdo řeší, tak ať to řeší. A ty prostě hrej a užij si to,“ radila mi. Tak to zkrátka neřeším.
Nikdy jste na sebe nežárlily s Aňou Geislerovou? To jste se jako herečky ani nepoměřovaly, která z vás je lepší?
Tak určitě bylo nějaký období, kdy jsme jedna druhý záviděly, že zrovna ta druhá teď točí. Ale my jsme si to vždycky všechno řekly. „Ty jsi mrcha, tyjo! Ty se tak máš... A kdo tam hraje? Jéžiš, ani mi to neříkej!!! To ti teda zááávidím. No tak jo, já budu doma zatím plést, no...“ Takhle nějak. Ale tím to taky vždycky končilo. Pro lidi je to zkrátka zřejmě nepochopitelný, že by herci mezi sebou mohli být přátelé, obzvlášť herečky.
Aňa Geislerová o vás řekla, že z vás jednou bude nová Bohdalka. Už na tom nějak pracujete?
No ona to Aňa pro jistotu ještě taky šla říct paní Bohdalový do očí, z čehož, myslím, byla úplně nadšená. Nenápadně ji tenkrát odpálkovala, jakože ať ta slečna nevotravuje. Já Jiřinu Bohdalovou vůbec neznám. Ale viděla jsem nedávno Světáky a to je skvost! A ona je komik v sukni, což se u žen fakt málokdy vidí. Tak se umět shodit, tak si ze sebe udělat srandu, to umí opravdu jen Bohdalka.
Někteří herci tvrdí, že díky herectví v sobě objevili vlastnosti, o kterých ani nevěděli: Například Ladislav Chudík, pověstný dobrák a džentlmen, mi vyprávěl, že jednou hrál esesáka a že ho to zvláštním způsobem vzrušovalo. Objevila jste vy při hraní něco o sobě, co jste předtím nevěděla?
Mě nejvíc překvapilo, když jsem díky natáčení objevila, co je to strach. Ne obyčejný strach, ale jakože vám jde fakt o život. Když jsme s Jirkou Strachem natáčeli Silver A, o parašutistech, co spáchali atentát na Heydricha, tak nás zavřeli do cel, bylo tam i to týrání. A když přede mnou stál člověk oblečený do esesácký uniformy a namířil na mě samopal, i když jsem věděla, že je to herec, opravdu jsem se bála. A došlo mi, že se v tu chvíli přiznáte k čemukoli, i k tomu, co jste neudělala. A nikdo dneska nemá právo to soudit. Fakt jenom Bůh suď. To mě docela umírnilo v tom, dělat nějaké závěry o lidech, kteří někam vstoupili nebo něco podepsali.
Když jsme u svědomí, v Česku se herci občas považují za svědomí národa. Není to mýtus ještě z dob národního obrození?
No, jestli to chápu dobře, tak to tak rozhodně kdysi bylo. Myslím za totáče třeba, protože herci říkali různý podtexty a lidi na to slyšeli. Jestli je to ale teď, tak to si nejsem tak úplně jistá. A vlastně ani necítím, že by to tak mělo bejt. Že bych tady měla lidem nosit nějaké poslání. Jestli někdo najde aspoň malou odpověď na svůj problém v nějaké divadelní hře nebo filmu, je to fajn. Nebo aby si aspoň v kině odpočinul nebo se zasmál. Ale opravdu se neodvažuju cítit se nějak jinak mocná jenom proto, že jsem zrovna herečka.
