MANCHESTER Na městském úřadě se na vás za přepážkou usmívá Vietnamec, vedle v kanceláři podává pracovnice informace v ukrajinštině a novou starostkou byla zvolena Moldavanka.
Takhle by to mohlo vypadat, pokud by se česká města inspirovala Manchesterem. V tomto multikulturním britském městě v současné době žije dvacet jedna procent přistěhovalců. V dvouapůlmilionovém městě a okolí se hovoří téměř sto třiceti různými jazyky a nářečími.
Využít plný potenciál města
Manchester se snaží ze své rozmanitosti udělat přednost a využít ji ke svému prospěchu. S tímto přístupem město začalo v osmdesátých letech, kdy si politici uvědomili, že složení obyvatelstva není homogenní a město na to musí reagovat. Vytvořilo speciální plán nazvaný Agenda 2010 a skupinu, která jej má prosazovat. V jejím čele stojí labouristický radní a bývalý starosta Muhammad Afzal Khan, který je sám příkladem úspěšné integrace - přišel do Velké Británie z Pákistánu ve svých dvanácti letech.
Cílem radnice je přiblížit město lidem z národnostních a etnických menšin a zapojit je do veřejného života ve městě. Pod vedením Khana například usiluje o to, aby na městském úřadě pracovalo více přistěhovalců.
„Městská rada je se svými dvěma sty zaměstnanci největší zaměstnavatel ve městě a jejich složení by se mělo přibližovat složení obyvatel města,“ říká Khan. To znamená, že pokud žije v Manchesteru pětina přistěhovalců, tak by i pětina zaměstnanců radnice měla být z těchto komunit. „Nejde jen o to, aby na radnici pracovali, třeba jako uklízeči, ale aby se objevovali i na manažerských pozicích,“ dodává Khan. Zaměstnance chce hledat cíleně ve všech komunitách. Město je podle jeho slov zatím na poloviční cestě k tomuto cíli. Pro jeho dosažení organizuje vzdělávací kurzy a podporuje vzájemnou výměnu zkušeností zaměstnanců z menšinových komunit. Vytvořilo také databázi možných uchazečů o zaměstnání z řad přistěhovalců.
Město pro všechny
Městská rada rovněž usiluje o rovnost v přístupu lidí z menšin ke zdravotním a sociálním službám. Pokud nejsou brány v potaz specifické kulturní nebo jazykové potřeby, některé služby nemohou lidé využívat, protože jim v tom nějak brání jejich kultura.
„Musíme porozumět tomu, co lidé z etnických menšin opravdu potřebují,“ říká Khan. Město proto provádí průzkumy a konzultuje zavádění služeb se všemi jeho obyvateli. Konzultace s lidmi z menšin považuje město za jeden z vůbec nejdůležitějších nástrojů při odstraňování takzvaného institucionálního rasismu. Tak se nazývá znevýhodnění cizinců dané tím, že instituce při svém fungování nepočítají s odlišnostmi jiných kultur. Jiné průzkumy zase zjišťují, zda jsou určité služby využívány rovnoměrně lidmi z různých komunit a to, jaká je jejich spokojenost.
Národnostním menšinám pomáhají speciální poradci, kteří je informují o službách nebo zákonech a řeší s nimi spotřebitelské problémy.
Lidé s nimi mohou hovořit ve svém rodném jazyce - vietnamštině, čínštině, arabštině nebo v indických a afrických jazycích. Manchesterská vstřícnost je velmi vzdálená realitě českých měst, ve které se musí cizinci zcela přizpůsobit nastaveným pravidlům. Čeští úředníci často nemluví jinou řečí než česky a to ani na cizinecké policii.
Máme rádi, co známe
Radnici v Manchesteru nestačí „pouze“ spokojení lidé z různých komunit. Usiluje o to, aby si spolu různé komunity navzájem lépe rozuměly. V poslední době totiž vzrostl v Manchesteru počet rasově motivovaných trestných činů mezi různými komunitami.
„Většina problémů vyplývá z neznalosti,“ je přesvědčený Khan. „Důležité je vzájemné poznání. Proto organizujeme kulturní festivaly, které umožní navázání dialogu. Snažíme se spojovat lidi s různým vyznáním a dát jim příležitost spolu hovořit.“ Radnice se proto připojila k oslavám měsíce černošské historie, pořádá karibský karneval či slaví hinduistický svátek Dashehra.
Pokud mají města vycházet vstříc menšinám, je podle Khana nutné, aby byli mezi politickými reprezentanty i zástupci těchto skupin.
Na to by měla podle něj dbát také Česká republika. „Důležité je, aby politická reprezentace byla složená také z lidí z národnostních menšin. Aby politici nemluvili za tyto lidi a neříkali, oni jsou na tom tak a tak, potřebují to a to, ale aby sami vyjádřili své potřeby,“ říká Khan. Netýká se to podle něj pouze cizinců, ale i žen nebo mladých lidí, kteří také nejsou v politice zastoupeni.
O autorovi| MARKÉTA KADLECOVÁ, Autorka pracuje ve společnosti Člověk v tísni
