Divadelní hra Jána Mančušky obrací čas opačným směrem. Experiment zápolí s nejednoduchou srozumitelností, což se ovšem u představení založeném na cestování v čase dá předpokládat. Ján Mančuška patří dnes k nejrespektovanějším výtvarným umělcům v České republice, i když jeho výstavní frekvence doma není nikterak závratná. Mančuškova díla sice bývají součástí významných skupinových přehlídek, za posledních osm let měl ale v Čechách jen jedinou samostatnou výstavu. Souvisí to s jeho zahraničními závazky, kterých má jako málokterý domácí umělec. S Mančuškovou prací se tak dnes daleko spíš než v Praze setkáme třeba v New Yorku nebo Hamburku. V současnosti jeho samostatná výstava probíhá v galerii Georg Kargl Box ve Vídni.
Ten, koho hledáš, jsi ty Zdánlivá vzácnost Mančušky v českých galeriích ovšem vyplývá i z postupného posunu, který v jeho práci nastal. Jestliže ještě před deseti lety vytvářel především obrazy, objekty a instalace – tedy zavedené žánry výtvarného umění – dnes k těmto tradičním výrazovým prostředkům přidává i experimentální literaturu, film a divadlo. Jako výsledek Mančuškova zájmu o průniky uměleckých druhů můžeme vnímat i jeho Hru pozpátku, jejíž česká premiéra proběhla v neděli v Divadle Archa.
Experimenty s možnostmi tradičního vyprávění se datují minimálně od Mančuškova díla Asynchronní historie z roku 2004. Prezentuje se v galeriích, ale v zásadě jde o mikropovídku v podobě jakési „čtecí“ sochy. Jistá událost je nahlížena z perspektivy jejích různých účastníků. Napsané verze těchto jednotlivých příběhů jsou vyřezány z hliníkových písmen, která jsou navléknutá na kovová lanka napnutá přes výstavní prostor. V klíčových bodech příběhu se řádky jednotlivých vyprávění kříží. V nich můžeme „přesednout“ do verze jiného účastníka. Průběh vyprávění tak čtenářův pohyb v prostoru a jeho rozhodnutí v místech „výhybek“. Možnosti multinarativních postupů Mančuška přenesl i do filmu. Film lze vnímat jako pás sloužící k záznamu pohybu a času, který lze pustit popředu i pozadu. Nebo třeba v počítači zpřeházet jeho jednotlivá políčka v dokonalý časoprostorový zmatek, jak to Mančuška udělal u jiného svého díla. Střih filmového záznamu se v době digitálních technologií stává disciplínou, ve které mohou zvláštní zalíbení nalézt umělci zvyklí pracovat s prostorovými posloupnostmi. Tak jako sochař organizuje plastické prvky v prostoru, může střihač podobným způsobem řadit scény v čase.
Představení Jána Mančušky Hra pozpátku je postaveno na zdánlivě jednoduchém principu: herci se po jevišti pohybují důsledně pozpátku, asi jako ve filmu, který je puštěn od konce dopředu. Večer tak začíná děkovačkou, při níž se herci pohybují zvláštně trhavým pohybem a jedné z hereček je odebrána kytice, místo aby ji dostala. Současně vypravěč předčítá příběh, který plyne přirozeným směrem, tedy jakoby „proti“ směru toho, co se odehrává před diváky. V příběhu sledujeme hrdinu, v jehož životě došlo ke ztrátě drahé osoby. Rád by se proto vrátil v čase a svou chybu, jež ke ztrátě vedla, napravil. Přihlásí se do experimentu slibujícího cestování v čase. Chaos, jenž experiment rozpoutá, vede ke zjištění, že ztracenou osobou může být sám vypravěč příběhu.
Tři čtvrtě hodiny je rozumným kompromisem Připomíná to časové smyčky a paradoxy ze sci-fipovídek Phillipa K. Dicka, ovšem dovedené do extrému důsledným zpětným tempem hry. Komentář plynoucí kupředu a herecká akce pozpátku se přitom v některých okamžicích protínají. Tušíme však, že je to jenom tím, že jednotlivé scény hry jsou zrcadlově uspořádané. I divák si v těchto okamžicích přeje ovládat čas a mít možnost pustit si záznam herecké akce z představení pozpátku a srovnat si, zda je takto také synchronní s vyprávěným textem. Ten bohužel trpí jistou mnohomluvností a neusnadňuje udržet divákovu pozornost při paralelním vnímání dvou protichůdných časových proudů. Čtyřicetiminutová délka představení je rozumným kompromisem, jak dlouho lze v podobné časové schizofrenii vydržet.
Hra pozpátku si svou premiéru odbyla již před dvěma lety v Kodani. V českém nastudování hrají Petra Hauerová, Veronika Kacianová, Lotte Nouwkens, Miroslav Kochánek a Ondřej Lipovský, vypravěčem je Roman Zach.
Ján Mančuška: Hra pozpátku
Choreografie: Petra Hauerová Divadlo Archa, Galerie Středočeského kraje. Česká premiéra 14. 2
