Přenosy z Metropolitní opery zatím vždy vynikaly kvalitou hudebního nastudování a stvrzením, že jde dělat operu bez kompromisů. I další filmové představení „naživo“ zachovalo vysokou hudební úroveň, přineslo však i některé otázky, které v dosavadních přenosech takto zřetelně nevystupovaly: Kde jsou hranice HD technologie? Jakou má MET strategii obsazování hlavních rolí pro projekt HD live?
My zůstaneme asi doživotně uhranuti šestnáctiletou Manon Nezvalovou. Věk obou protagonistů přenosu - Karity Mattily jako Manon (která o přestávce nepokrytě zveřejnila svých 47 let) a Marcella Giordaniho v roli rytíře des Grieux - je staví do nehájitelné pozice, kdy by se příběh mohl věrohodně dít jejich vlastním dětem.
Pošetilá snaha naskočit do vlaku na odstavné koleji Z psychologického hlediska pak recyklace schématu Manon v „dospělosti“ sice může být legitimně považována za výraz staré pravdy, že láska kvete v každém věku, ale bohužel ve všech ostatních aspektech nutně předpokládá absenci zkušenosti. To, co je v Manon jednoznačně dychtivostí mládí, stává se v této inscenaci MET pošetilou snahou naskočit do vlaku, který již dávno zarůstá travou na odstavné koleji. HD kamery pak navíc nemilosrdně odhalují to, co by možná z desáté řady v MET bylo ještě snesitelné - že totiž v žádném případě Manon není šestnáct a nezkouší si matčiny šaty a šminky, ale naopak se do těch jejích snaží nacpat její máti.
Vždyť právě na konfliktu mezi chtivostí zkušených starců a dychtivostí nezkušeného mládí Manon stojí a eliminace tohoto základního nastavení vnáší do inscenace nechtěně optiku karikatury. Snad by se dalo přijmout jako experiment, kdyby takovéto zcizení rolí a tématu by bylo již promyšleným inscenačním záměrem - v tomto případě bohužel ale naopak „hyperrealistické“ tradiční pojetí (inscenace je remakem té, která měla v MET premiéru v roce 1980, tehdy se Scotto a Domingem v režii Gian Carla Menottiho) tento rozpor zesílilo až k nesnesitelnosti. S takovýmto „znevážením“ svých výkonů, ať již jsou sebelepší, sólisté prakticky neměli šanci se vyrovnat jinak než role raději odmítnout. Proč na předem prohranou hru oba, jinak prokazatelně skvělí zpěváci, přistoupili, je otázkou. Bez znalosti jejich odpovědi se nabízí pragmatické a nepěkné vysvětlení, že nabídka k práci a obzvláště role v MET se neodmítají bez následků.
Karita Mattila a Marcello Giordani jsou skvělí zpěváci nezávisle na výše popsaných okolnostech -zde se však (ne vlastní vinou) dostali do pasti, z níž není úniku ani ohebností, kterou Mattila prokázala, když si švihla „provaz“. Její dceři bychom prominuli i mnohem nejistější intonaci - byla by to ale Manon. Je to možná příliš tvrdé vůči skvělému výkonu sólistů a dokonalému hudebnímu provedení za řízení Jamese Levina -ale v případě živého přenosu Manon s nelítostnými detaily a autenticitou je tato výhrada zásadní. Přednosti takové prezentace opery prostřednictvím nových technologií se tentokrát obrátily proti jejich základním principům.
