Bylo to jako přesýpání hrubého písku. Očista bezpečnostních sborů a aparátu ministerstva vnitra od aktivních přisluhovačů komunistického režimu probíhala od roku 1989 v několika vlnách. Při každé zůstaly v sítu nejprve tisíce, později stovky estébáků. A protože síto bývá vždy aspoň trochu děravé, můžeme tušit, že i nyní jich na nejrůznějších pozicích ještě minimálně desítky zbývají.
První vlna: disidenti a právní kličky
Obejde se v nových, demokratických poměrech rodící se tajná služba a bezpečnostní sbory vůbec bez „zkušených odborníků“ s vazbami na totalitní StB? V kancelářích federálního ministerstva vnitra se právě o této otázce v jarních měsících roku 1990 živě diskutovalo. A zatímco málo zkušení představitelé „nové krve“, rekrutující se samozřejmě především z disidentů, bojovali s ministerskými právníky o to, co je v rámci platné legislativy vůbec možné, estébáci našli v systému první díru, která jim umožnila zůstat. Třeba na úřadech vyšetřování, podléhajících českému republikovému ministerstvu vnitra, kam moc federálního úřadu tak úplně nedosahovala. Ukázalo se, že ze Sboru národní bezpečnosti, pod který spadala jak Veřejná, tak i Státní bezpečnost, není vůbec snadné jen tak někoho propustit. Zejména v případech, kdy měl dotyčný právní vzdělání, muselo mu být nejprve nabídnuto jiné místo ve sboru. A mnozí toho využili. „My jsme se sice tehdy pokoušeli přemluvit republikového ministra vnitra Sokola, aby je nepřijímal. Ale on se nám vysmál s tím, že bez změny zákona s tím nemůže ministr nic udělat,“ vzpomíná tehdejší poradkyně prvního náměstka ministra vnitra a pozdější náměstkyně Petruška Šustrová. A zákon tak jednoduché změnit nebylo. Nejprve by bylo třeba přesvědčit federálního ministra vnitra Richarda Sachra, což se nepodařilo, pak případně parlament. A to bylo na jaře roku 1990 prakticky nemožné.
Čísla z této doby nejsou úplně přesná. Má se za to, že během první vlny odešlo zhruba 8 a půl tisíce lidí, většinou estébáků. Kolik jich přešlo z federálních složek do republikových, se přesně vyčíslit nedá. Když ale přišla po vzniku samostatné České republiky druhá vlna čistek, týkala se zhruba čtyř až pěti tisíc lidí s estébáckou minulostí.
Když se loni a letos na jaře, po nástupu nového vedení ministerstva vnitra, začalo ukazovat, kolika bývalým estébákům se podařilo ukrýt ve strukturách bezpečnostních sborů, vyplynuly na povrch i jednotlivé triky, které jim k tomu pomohly.
Oblíbeným způsobem bylo pomocí „přátel“ obsadit služební místa, na něž nebyly třeba lustrační osvědčení ani prověrka Národního bezpečnostního úřadu. Ideální způsob byl stát se občanským zaměstnancem ministerstva na pozici, která přinášela buď mocenskou kontrolu, nebo alespoň výhodné možnosti při nakládání s majetkem.
Jako příklad poslouží příběh estébáka Jiřího Slaniny, kterého nástup nynějšího ministra Ivana Langra zastihl ve funkci šéfa gastroprovozů ministerstva vnitra. Slanina nebyl před rokem 1989 žádná velká ryba, přesto na něj disidenti na Havlíčkobrodsku, kde působil, nevzpomínají v dobrém. Slanina samozřejmě patřil do první vlny lidí, kteří museli v roce 1990 odejít, neboť neprošli občanskými prověrkami. Ale dokázal se vrátit: v roce 1999 zahájila ČSSD a resort vnitra Václava Grulicha kampaň za návrat předlistopadových odborníků. Slanina uspěl: na jeho místo nebylo třeba bezpečnostní prověrky ani negativního lustračního osvědčení. Byl občanským zaměstnancem.
Tajemná osvědčení
Letos na jaře museli od policie odejít dva lidé, jejichž příběhy jsou si podobné jako vejce vejci. Šéf Kriminalistického ústavu Jan Hlaváček a vedoucí odboru informačních technologií Europolu Pavel Činčár byli evidováni jako spolupracovníci Vojenské kontrarozvědky, součásti StB. Oba spolupráci popírají, důležitější je ale jiná okolnost. Oba disponovali negativním lustračním osvědčením, Hlaváček byl negativně lustrován dokonce opakovaně. Ministr Langer při té příležitosti vyslovil pochybnost o způsobech, jakými se v 90. letech lustrační osvědčení vydávala, tím ale příběh končí. Žádné vyšetřování zatím nevedlo k závěru, kdo konkrétně a proč falešná osvědčení vydával.
Ministerstvo vnitra aktuálně nevede žádné statistiky, co se děje se zhruba 800 estébáky, které kontrola personálních spisů objevila loni před Vánoci přímo na ministerstvu. Šéf resortu Langer nařídil na jaře prověrky lustračních osvědčení, které odhalily 150 bývalých agentů a příslušníků StB ve funkcích. Ti museli odejít. O zbytek se nejspíš postará nový služební zákon, kvůli kterému už od policie odešly tisíce lidí a tisíce dalších odchodů se čekají ke konci roku.
Příští rok na jaře přijde čas na další inventuru.
Z dějin Státní bezpečnosti (StB)
Státní bezpečnost (StB) se utvářela postupně po 2. světové válce tak, jak vedení komunistické strany a státu prosazovalo svůj vliv v bezpečnostních složkách. Definitivně vznik tajné policie jako nástroje totalitní moci potvrdil únorový převrat roku 1948. Nejtemnější období činnosti StB spadá do počátku 50. let 20. století. Od podzimu 1949 se totiž zvlášť důležitým článkem tajné policie stali na několik let sovětští poradci, kteří se podíleli na přípravě zinscenovaných politických procesů. Kromě krutých výslechů odpůrců komunistického režimu má StB na kontě nezákonné sledování, prohlížení soukromé korespondence, odposlouchávání lidí a institucí. Na počátku 60. let StB podle historiků kvůli podezření z tzv. protistátní činnosti evidovala a kontrolovala téměř 100 000 lidí. Rozvědná část StB měla na svědomí řadu provokací v cizině, z nichž některé nebyly dodnes zcela objasněny (například bombový útok na štrasburského prefekta z roku 1957 či pokus o atentát na reformního komunistického politika Jiřího Pelikána v Římě v roce 1975). Příslušníci StB působili pod krytím policejních složek -Sboru národní bezpečnosti (SNB). V rámci SNB, spadajícího pod ministerstvo vnitra, existovaly jednotlivé správy StB zabývající se rozvědnou i kontrarozvědnou činností a zejména dohledem a represemi proti odpůrcům režimu. Špionáž vůči zahraničí prováděla Hlavní správa rozvědky (1. správa SNB). Kontrarozvědnou činnost včetně tzv. boje s vnitřním nepřítelem měla na starosti Hlavní správa kontrarozvědky (2. správa SNB). Právě do její působnosti patřilo sledování disidentů či církevních činitelů. Počet příslušníků StB rostl z necelých 3000 v roce 1948 až na 13 000 v roce 1954. V polovině 80. let StB registrovala 12 500 kmenových zaměstnanců a 75 000 tajných spolupracovníků. StB zanikla před 17 lety. Její poslední složky zrušil 1. února 1990 polistopadový federální ministr vnitra Richard Sacher.
