V Litoměřicích, kde bydlím se ženou a dvěma dětmi, běhám podél Labe a připravuji se na maraton. Aby nebyla bita rodina, vstávám v pět a tři hodiny bez přestání klušu s kontinuální tepovou frekvencí pod 124 úderů, abych natrénoval vytrvalost. Přiběhnu vždy splavený, ale s pořádnou dávkou vyplavených endorfinů. Doběhnu přesně na snídani a pak už se můžu věnovat dětem.
K maratonu mě přivedli kolegové. Prosedíme hodiny a hodiny u počítače, takže aby nám nezkornatěly tepny, musíme pro sebe něco udělat. Začali jsme chodit do posilovny, ale to mi nestačilo. Pak jednoho kolegu-maratonce napadlo, že bychom se mohli připravovat s ním na nějaký maraton. Ten pražský jsme už nestihli, tak jsme si dali motivační zářijový termín, kdy se běželo v Itálii, konkrétně v Lago di Garda. Systematický trénink především ve dnech volna začal. Sprinty do strmých kopců jsem kombinoval s vytrvalostním během. Běhal jsem dokonce i po škole, kde si dělám MBA. Všichni šli den spláchnout do hospody a já nasadil elasťáky a vyrazil. Oni si jen ťukali na čelo a mysleli si své. Jenže jinak to nejde, mohl bych si velmi ublížit, kdybych nemakal opravdu intenzivně. V průběhu dlouhého zápřahu se spaluje tuk v játrech, což nenaučený metabolismus neumí. Pokud tedy vyběhne člověk bez takové schopnosti, tak se zhruba na třicátém kilometru sesype čistě proto, že už mu nezbude energie. To jsou fyziologické zákony.
Hodně víkendů jsem protrénoval a s každým tréninkem, který jsem absolvoval, jsem si zaběhl vlastní rekord. Dle pokyobsah nů Pražského maratonského klubu jsem si upravil jídelníček. Tučné pochutiny nahradily těstoviny, rýže a zelenina. Také jsem zjistil, že se člověk musí pečlivě oblékat. Místo bavlněného trička, jež dokáže velice nepříjemně rozedřít kůži, jsem natáhl nylonové, oholil si podpaží, a co je velmi důležité, natřel se krémem i na těch nejcitlivějších partiích, abych po závodě mohl chodit.
Než jsem si uvědomil, co se děje, stál jsem v Itálii mezi haldou lidí v podobném oblečení. Vyrazili jsme kupředu a klusali v tom velkém závodě. Běželo se dobře. Hodně lidí mě předběhlo, ale to nevadilo. To poslední, o co mi šlo, byla výhra. Chtěl jsem to doběhnout, překonat vlastní hranice. A to se mi podařilo. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
zaznamenala Jarmila Kovaříková
