Většina mužů má tendenci zvyšovat svůj společenský status. Chtějí úspěch, vliv, moc, rádi hromadí majetek. Touží cestovat a být obklopeni stále novými samicemi. Těžko vyčítat Martinu Bursíkovi, že se snaží o totéž.
Problém je v tom, že vypluje-li Martin Bursík do pražských ulic, znamená jeho snažení téměř vždy akutní hrozbu pro naše peněženky. Nejde o primitivní kapesní krádeže – je to čestný muž a majitel módních názorů –, nýbrž o sofistikovanou činnost pro „veřejné blaho“. Na konci ovšem my všichni pořádnou díru ve svých kapsách vždy najdeme. Jak už to tak bývá, není teď Martin Bursík středem pozornosti kvůli pokrokově vyhozeným miliardám, nýbrž kvůli tomu, že pracoval pro Mosteckou uhelnou společnost a zároveň pro ministerstvo životního prostředí. Věřím Bursíkovi, že neradil, jak vysídlit Horní Jiřetín, to by od něj bylo opravdu nekonzistentní a mimořádně hloupé. Zároveň mu ale nevěřím, že radil v „oblastech moderních uhelných technologií“. Těžaři na takové věci mají profesionální inženýrský personál, týmy, které o věci vědí řádově víc než Bursík.
Obecné plky jsou tu bezcenné. Něco v tom však musí být. Zajímavý byl (a je) Bursík pro těžaře hnědého uhlí tím, že má vztahy s chaoty v zeleném hnutí a současně a dlouhodobě na ministerstvu životního prostředí, a zná podrobnosti chystané legislativy. A nakonec tím, že je proti Temelínu. Zbavit se této konkurence, to pochopitelně pro těžaře uhlí byla kýžená meta. Zelený jezdec, život a dílo Posuďte sami: poprvé Martin Bursík začal pronikat do širšího povědomí v prvním pololetí 1998, když se jen tak z ulice připletl k ministrování životního prostředí v Tošovského „poloúřednické“ vládě. Jeho zásadní agendou tehdy stejně jako v dalších letech bylo zastavit těsně před dokončením jadernou elektrárnu Temelín, a vyhodit tak oknem přes 90 miliard korun. Jako na kolovrátku opakoval, že „Temelín je třeba zastavit nikoli primárně z ekologických důvodů, nýbrž proto, že je neekonomický a nezaplatí se“.
Skutečnost? Temelín vyrábí elektřinu 3× levněji než větrníky, 12× levněji než elektrárny sluneční (tzv. fotovoltaika), z jeho komínů (chladicích věží ) nestoupá CO2, nýbrž vodní pára, vyrábí elektřinu ve dne i v noci, když fouká i když nefouká. A vyrobí elektřiny tolik, že obdobně výkonnou elektrárnu uhelnou by každý den muselo do jižních Čech jezdit živit celkem 25 vlaků napěchovaných uhlím (každou minutu celý vagon pod kotel), nebo by se musel rovnou postavit nový plynovod. Jak známo, Temelín ročně vyrobí elektřinu v koncové ceně 50 miliard korun, a jestliže jeho starší verze v Dukovanech je zaplacena už po polovině předpokládané životnosti, Temelínu se to nejspíš podaří ještě o pár let dříve.
Jsou však v životě a díle Martina Bursíka mnohem horší věci než Temelín. Ten se mu totiž zavřít nepodařilo. Zato se podílel na zákoně o tzv. obnovitelných zdrojích energie, zákoně o přimíchávání biopaliv do nafty a do benzinu a zákoně o tzv. ekologické dani.
Pravým smyslem těchto zákonů je pokřivit tržní mechanismus, vykolejit tím kapitalismus z jeho jedinečné schopnosti dávat správnou informaci o vzácnosti omezených zdrojů a havarovat moderní společnost na nové neefektivnosti, tedy slepotě v tom, co, kde, a za kolik postavit, aby se investice vrátila.
Důsledkem těchto „moderních“ zákonů je, že republika se pokrývá továrnami na prznění potravinářského obilí a zejména větrnými a slunečními elektrárnami, a to o to více, že nastavené parametry jsou u nás – Bursíkovou vinou – nejhorší a nejhloupější na světě. Majitelé těchto odporných technologických zkáz lidského smyslu pro racionální jednání dostávají garanci nejvyšší ceny na světě, potvrzenou na patnáct let. Proto se sem hrnou spekulanti z celého světa, stavějí jako o závod a vyvedou své penězovody do všech světových stran. Zřejmě už příští rok Česká republika, její občané a skuteční podnikatelé takto péčí Martina Bursíka přijdou o 20 miliard korun. A to do zeleného pokrokového světa sotva nesměle nakukujeme.
Celá tato zběsilá zelená jízda se neorganizuje kvůli nějaké špinavé řece, kvůli emisím oxidu síry a dusíku, kvůli znečištění podzemních vod, což jsou skutečné hrozby, nýbrž kvůli oxidu uhličitému, životadárnému plynu, který je pro lidstvo po kyslíku druhý nejdůležitější, v atmosféře je ho 0,0381 %, za sto let jej přibylo o osm tisícin procentního bodu, je bezbarvý a bez zápachu, a krmí všechny rostliny.
Tuto víru si údajně osvojil už i Usáma Bin Ládin: prý se otepluje. Aby se došlo k takovým závěrům, manipulují se historické záznamy i počítačové programy, pokřivují se teorie, umlčují se oponenti, zamlčují se „nevhodné“ informace, organizují se exotické konference. Politici mohou řešit, co (ne) bude za sto let, a nikoli to, z čeho příští měsíc vyplatí důchody.
Uvidět Antarktidu a nic Martin Bursík svou lokální zelenou práci dělá dobře. Hodně dobře. Úspěšně prosazuje globální oteplovací šílenství v zemi, která je každoročně pět měsíců ponořena do tmy a mrazu, na výspě lidstva v boji s nemilosrdnou přírodou – když 96 % světového obyvatelstva žije v oblastech teplejších a životu příjemnějších. Sotva jsme vybředli z komunismu, činí on z nás opět „slabý článek řetězu“.
A je tak dobrý, že mu všechno prochází. Prochází mu Temelín, prochází mu fotovoltaika, prochází mu podpora průmyslového ničení základních potravin, a prochází mu i to, že svým životním stylem vytváří uhlíkovou stopu srovnatelnou s menším africkým městem. Byl už i v Antarktidě. A viděl 20 milionů kilometrů krychlových ledu – tedy dvacet trilionů tun na kost zmrzlé vody. No a co?
***
Pravým smyslem těchto zákonů, na nichž se Bursík podílel, je pokřivit tržní mechanismus, vykolejit tím kapitalismus
O autorovi| KAREL KŘÍŽ, ekonom
