Významným způsobem se čeští učitelé o několik století později podíleli také na národním obrození. Zprvopočátku to byli především obrozenečtí kněží, kteří současně vyučovali na školách, kdo šířil národní povědomí a zasazoval se o vzkříšení českého jazyka. Později je nahradili učitelé civilní. Působení buditelských kněží a učitelů na venkově je věnován například děj známého románu Zapadlí vlastenci od Karla Václava Raise.
Po únoru už jen do KSČ Do ústraní se pedagogové ovšem rozhodně nestáhli ani po vzniku samostatného Československa. Vedle prvního prezidenta T. G. Masaryka, který byl univerzitním profesorem, ke kariéře vysokoškolského pedagoga směřoval i historicky první československý premiér Karel Kramář.
Učitelský element však působil i na straně odpůrců demokratického státu. Učitelem tělocviku byl například vůdce Sudetoněmecké strany Konrad Henlein. Významnou roli sehráli učitelé také po druhé světové válce a v období převzetí moci komunisty v únoru 1948. Nejsilněji byli podle dobových údajů zastoupeni zřejmě mezi národními socialisty. Učitelem - na obchodní akademii, Vysokém učení technickém a Vysoké škole zemědělské - byl původně i poslední předúnorový předseda této strany, vicepremiér Petr Zenkl.
Za komunistického režimu se již učitelé mohli legálně „angažovat“ prakticky jen v KSČ. I bezpartijní učitelé přitom museli povinně podepisovat tzv. učitelský slib, v němž se zavazovali, že budou vychovávat děti v duchu marxismu-leninismu.
