Chválíme odvahu jít na šibenici, ale ne odvahu střílet
Zdena Mašínová obdržela Zlatou lípu ministra obrany. Ta drobná zpráva oznamuje cosi důležitějšího, než jsou státní ceny pro zlaté slavíky či slavného žokeje. Když si odmyslíme vyznamenání in memoriam pro hrdinu protinacistického odboje generála Mašína i jeho manželku Zdenu Mašínovou starší (zemřela v komunistickém vězení), když si odmyslíme loňskou soukromou medaili pro bratry Mašíny od premiéra Topolánka, je to vůbec poprvé, kdy český stát oficiálně oceňuje žijícího člena rodiny Mašínů.
Zdá se, že Topolánkova úcta k hrdinům tu alespoň „v mezích zákona“ zapouští kořeny. Ty meze ukazuje vztah k právě odhalenému pomníku Milady Horákové. Jak to, že ocenění pro rodinu Mašínů vyvolává spory, zatímco pomník Horákové je zcela konsenzuální? Tak konsenzuální, že na něj přispěl i komunista Ransdorf? Jistě, padá spousta argumentů o třetím odboji, o tom, že bratři Mašínové zbytečně prolili krev, ale ten obecný důvod je trochu jinde. Nejspíše ve vztahu české společnosti k hrdinství, odvaze a strachu.
Jak ukazuje spor o Milana Kunderu, o jeho jméno na šedesát let starém udání, většina společnosti akceptuje strach. Vždyť nejspíše právě strach vedl Kunderu k oznámení na policii. Jak ukazuje konsenzuální vztah k Miladě Horákové, většina společnosti akceptuje i odvahu, ale jen odvahu vedoucí k oběti. Horáková šla odvážně na šibenici. Jan Palach se s velkou dávkou odvahy upálil, aby vyburcoval národ z letargie. Ano, takové odvaze tleskáme.
Ale kolik lidí chválí odvahu postavit se totalitě se zbraní v ruce? Minimum. Chcete-li být v této společnosti uznávaným hrdinou, nechte se zastřelit, ale nikdy nebojujte tak, abyste ohrozili jiné, zní hlas lidu. Je dobře, říká-li stát, že to může být i jinak.
