Sedíme naproti sobě u okna kavárny hotelu Ambassador a lidé, kteří schoulení zimou rázují po Václavském náměstí, při pohledu do okna na muže v klubovém křesílku zpomalují a zkoumají jeho tvář. Je to stále česko-slovenská ikona, i když se zasloužil o rozdělení společného státu. Jeho hlas, uzrálý do soustředěného proudu počítače HAL z Vesmírné odysey, jen podporuje tvář, tak neobvykle expresivní. Za necelý měsíc bude v premiéře filmu Normal představen jako masový vrah v meziválečném Německu. Skutečně na něm cosi hannibalovského je. Než to jako tisící prvá stihnu poznamenat, dostane se mi příběhu o zděšení letušky vietnamských aerolinií. Když se ujišťovala, zda není panem Lecterem, sdělil jí, že ano a ona že skončí jako další na jeho talíři. Příběh mi popisuje až pražskou češtinou. Stejně jako svůj osud, jenž ho dosadil snad do všech možných funkcí na Slovensku, jako by byl v téhle zemi takřka ve všem nejlepší. V roce 1968 přitom na dva roky emigroval do Francie, a kdyby tam zůstal, byl by podle svých slov lehce nadprůměrným francouzským nebo anglickým hercem. Ale skončil v Bratislavě, potřetí ženatý a se třemi syny. Během dvaceti let založil VPN, HZDS i Demokratickú úniu, stal se ministrem zahraničních věcí i kultury, šéfoval komerční televizi JOJ a do toho si občas zahrál divadlo. Svým sexappealem je jakýmsi Bartoškou Slovenska, včetně prezidentství filmového festivalu v Bratislavě. Několikrát mě napadne, jestli je skutečně takovým optimistou, nebo zda z něj občas nemluví někdejší šéf slovenské diplomacie.
* Ve filmu Normal ztvárňujete čiré zlo.
Bylo by směšné, aby se herec vyhýbal zlým postavám. Hrál jsem různé historické postavy, pozitivní, ale i Eichmanna. Nikdo nejsme ryzí, na dobrém hledám špatné stránky. Třeba tahle postava, navzdory tomu, že je to sériový vrah, měla chvilku, kdy byla člověkem a ne zrůdou, třeba ve vzpomínkách na dětství nebo kamarády, které třeba nezavraždil.
* V Praze žije poměrně hodně Slováků všech možných profesí, slovenští herci opanovali všechny české televizní seriály. Čím si tento exodus vysvětlujete? Mohl bych říci, proč jsem tady já. Dostal jsem nabídku z divadla Ungelt a do tohoto filmu. Praha je kulturní centrum, kam se stahují lidé i z jiných zemí. V hereckém prostředí je však jazyková bariéra, kterou nejsnáze překonávají právě Slováci.
* Přesto jazyková bariéra roste i mezi Čechy a Slováky. České děti už slovensky neumějí.
Slyšel jsem to. V Bratislavě si na jakémkoli stánku koupím Lidové noviny. V Praze slovenské noviny neseženete. Asi to lidi nezajímá.
* Jak to, že Čechy slovenština a Slovensko nezajímají?
Nevím. Mám na satelitu všechny české stanice. V Čechách to tak nemají. My máme zákon, že český jazyk není cizím jazykem, protože má prvky srozumitelnosti. Navíc Praha je Paříž Východu. Když jsem se vrátil z Francie, slyšel jsem, že Paříží Východu je Varšava nebo Bukurešť. Ale není to pravda. Praha má k tomu nejblíže. Divadelní život je tu neuvěřitelný, funguje tu kolem sedmdesáti divadel, to v jiném městě o jednom a půl milionu lidí nenajdete. Paříž má divadel osmdesát.
* Na Slovensku divadla nefungují?
V Praze je víc divadel než na celém Slovensku. A Barrandov byla vždycky fabrika na filmy a český divák cítí povinnost jít na český film. Závidím Česku české diváky. Hráli jsme Picassa dvacetkrát za sebou na otevřené scéně, bylo třináct stupňů, začalo lít – a lidé seděli. „Nechcete jít domů?“ ptali jsme se. „Ne, ne, my to chceme vidět do konce…“ A oblékli si pláštěnky. To je na Slovensku nemyslitelné.
* Má Slovák také nějakou podobnou vášeň, kvůli které zůstane sedět, ať se děje co se děje?
Mimo Bratislavu je hodně živý zájem o folklor, skutečně zpívá a tančí každá vesnice, je spousta festivalů. To u vás není.
* Před dvaceti lety jste zakládal Verejnosť proti násiliu. Poté ještě další tři politické strany. Jak vypadá Slovensko dnes?
Není to šeď, zbořeniště, slovenské vesnice i města vypadají jinak. Lidé zapomínají, což se hodí politikům. Přitom když si lidé udělají přepočet, zjistí, že na cokoli museli za komunistů pracovat několikanásobně déle. Měli jistoty, to ano, ale největší jistoty má člověk ve vězení a v koncentráku. Na to už zapomínají. Ale jsme v Evropě, v OECD, v NATO...
* Jsou Slováci rádi, že jsou v Evropě, že mají euro?
Jak kdo. Někomu je fuk, že platí svoboda slova, protože stejně neměl o čem mluvit. Někomu je fuk, že se může cestovat, když ani předtím necestoval a ani nebude. Ale většina lidí to považuje za hodnotu, hlavně mladá generace, která už se pohybuje mezi Londýnem a Paříží a studuje si, co chce. Jsem celkově spokojen. Už proto, že můžeme diskutovat o tom, s čím jsem spokojen a s čím jsem nespokojen. A to je nekonečný proces. Jako se vztahem. Může přijít i rozvod. Díkybohu.
* Jak jste vnímal kampaň o slazení Evropě, následovala Entropa… Jsem liberál. Mám smysl pro humor. Je nutné rozlišovat věci důležité a je nezbytné osvobodit se od komplexů, malicherností. Když nějaký výtvarník udělá dílo, tak je to práce výtvarníka.
* Slovensko za to, že bylo ztvárněno jako maďarský salám, požadovalo omluvu.
Já jsem také Slovák, a omluvu jsem nepožadoval. Přece bych nežádal omluvu za to, že jsem jako maďarský salám nebo turecký hajzl, protože mě to uráží. Kdyby to namaloval Sarkozy nebo Obama, tak bych se nad tím zamýšlel. Každá věc je důležitá tak, jak je důležitý ten, kdo ji prezentuje.
* Jak vnímáte určitou závislost Slovenska na Rusku – ve spojitosti s plynovou aférou?
Je to dáno historicky. Stát na jedné noze – a je jedno, komu patří – je vždy riziko. Může přijít živelná pohroma, záviset na jediném zdroji je nebezpečné. Dosud se Slovensko věnovalo jiným věcem, ale přišla doba, kdy se nebezpečí přiblížilo...
* Od revoluce jste založil tři politické strany, bylo o vás poměrně hodně slyšet, ministroval jste. Proč jste se z politiky stáhl?
Před revolucí jsem byl zbabělec jako všichni. Možná trochu menší. Žil jsem v normalizaci a dělal si kariéru. To si musejí přiznat asi všichni. Nikdy jsem na Západě neuměl vysvětlit, proč to tak je, proč nic neděláme, proč souhlasíme... Vždyť to dělali naši lidé, ochotní a až na Jakeše vzdělaní. Pak jsem si jednoho dne řekl, že jsem dospělý. Přišlo to tedy dost pozdě, ale u jiných ještě později. Proto jsem podepsal Několik vět, proto jsem vrátil titul zasloužilého umělce…
* Sice to bylo v roce 1989, ale i tak to v té době byla jistá kariérní sebevražda.
Řešil jsem si tím problém dospělosti. Vystoupení ze zbabělosti. Nebyl jsem nijak organizovaný, v disentu jsem nebyl. Vsadil jsem na tuhle kartu. Po revoluci šlo o velké věci. To byl dost zásadní důvod, proč jsem vůbec vystoupil na tribunu. Pak šlo o to, co bude dál, jestli bude Slovensko v Evropě, nebo ne. Taky jsme tam nemuseli být. Tak jsem pořád zůstával. Když už jsme vstoupili do NATO, EU a OECD, začalo jít o menší věci, a když došlo i všem doma, že třetí cesta není možná, začala politika řešit rozdělení moci, ekonomické, osobní nebo stranické výhody.
* Vás politická moc nezajímala?
Sama o sobě mi nic neříkala. Když chci něco měnit, potřebuji moc. Ale když je to změněno, a přesto pořád potřebuji moc, tak potřebuji psychiatra. Pochopil jsem, že se to svým způsobem opakuje. Moc pořád přináší stejné problémy. Pořád kohosi ujišťovat, co z toho bude pro stranu, co pro mě... A to mě přestalo zajímat.
* Neměl jste nikdy obavu, že se Slovensko ubírá příliš na východ?
V pětadevadesátém ano. To jsme prohráli volby. Hrozilo, že se – i když s jinou rétorikou – pomalu vrátí režim, který by fungoval sám pro sebe, stát ve státě s příznaky autoritativní moci. Proto jsem tam ještě zůstal. V roce 1998 jsme vyhráli volby a handicap jsme smazali. Takže se nám země jen čtyři roky ubírala opačným směrem. V roce 2002 jsem z politiky odešel, to už bylo všechno jasné.
* Jak vidíte zpětně své přátelství s Vladimírem Mečiarem?
Především zapomeňte na přátelství. V politice přátelství není, ještě jsem se s ním nesetkal. V politice máte společný zájem, partnerství, spolupachatelství... V přátelství potřebujete spontaneitu, svobodu, v politice vás vážou dohody a zájem strany. O Mečiarovi nechci už mluvit, je to šestnáct let, co jsem s ním přestal komunikovat. Tak, jak jsem konal, konal jsem podle svého přesvědčení, i když bych s tím, co vím dnes, jistě konal jinak. Ale pokud chcete někoho poznat, musíte se mu nejdříve přiblížit. Stejně jsem všechno korigoval tak, že to nakonec dopadlo dobře. Jsem optimista. Vždyť mám celý život před sebou.
* Nelitoval jste toho, že zatímco trávíte roky v politice, utíkají vám možná životní role?
Jak to víte? Jistěže ano, pořád jsem si myslel, že jsem udělal chybu. Když jsem se stal ministrem kultury, přišlo dilema. Jako opoziční poslanec jsem neřešil, že hraju, ale jako ministr jsem přemýšlel, jestli to je přístojné... Pak jsem jel do Prahy odehrát představení, které bylo vyprodané ještě dřív, než jsem se ministrem stal. Byl na tom i Václav Havel, tak jsem se ho ptal: „Mám hrát jako ministr?“ Vůbec nezaváhal a řekl: „Kdybys byl ministr zahraničních věcí nebo financí, tak možná ne, ale v kultuře jsi stejně jednou nohou v umění.“
* Z politiky jste odešel dělat generálního ředitele televize a dařilo se vám. Proč jste tedy v JOJce skončil?
Myslím, že čtyři roky v komerční televizi stačí. Televize, která měla na počátku sledovanost šest sedm procent, se mnou končila na šestnácti a půl procentech. Když se jí dařilo, tak ji velice správně majitel prodal. Pak už jsem se nesnažil pokračovat. Také jsem měl domluvená procenta z prodeje.
* Ve filmu Normal jste se sešel s Dagmar Havlovou, která měla také v herecké kariéře přestávku. Bavili jste se o tom?
Neznám přesně Dášin důvod, zřejmě tak činila proto, aby první dáma nehrála v nějaké komedii a zároveň přijímala královský pár ze Švédska. Ale mě to tolik nebolelo. Už když jsem se totiž rozhodl vrátit titul, musel jsem se vnitřně rozloučit s herectvím. Představa, že vrátím titul zasloužilý umělec a dál hraju ve Slovenském národním divadle, byla absurdní. Nebo že bych pak točil nějaký film v televizi. Prostě jsem věděl, že jsem skončil. Když se v listopadu situace změnila, nastoupil jiný fenomén. Po skončení stávky v lednu jsme zase v divadle začali hrát. Jak jsem vstoupil na scénu, lidé začali tleskat. Řekl jsem nějakou ptákovinu – a zase potlesk. Zjistil jsem, že už to není ono. Poslouchal jsem se, co říkám, a měl jsem pocit, že to zní nějak divně. Že tomu sám nevěřím.
* Zamýšlel jste se nad pestrostí příležitostí, které přicházely? Jako byste byl jedním z mála... Není to tím, že je Slovensko malý stát, kde si elita tyká a navzájem jsou všichni propojeni?
Nevázal bych svůj příběh na to, že se odehrával na Slovensku. Vše je otázka šance, nabídky a příležitosti být u toho.
* Nepřestěhujete se do Prahy? Stejně napůl působíte v české kultuře.
Chtěl jsem tady koupit byt. Ale nic, co by vyhovovalo mým představám, jsem nenašel. Musel bych tu být častěji, ale jsem tu pár dní v měsíci. Za to, zač bych tu koupil byt, můžu v hotelu bydlet dalších osmdesát let. Nemusím zalévat kytky, vynášet smetí a mám to odtud sedm minut chůzí do divadla.
***
Jak jsem vstoupil na scénu, lidé začali tleskat. Řekl jsem nějakou ptákovinu – a zase potlesk. Zjistil jsem, že už to není ono. Poslouchal jsem, co říkám, aměl jsem pocit, že to zní nějak divně. Že tomu sám nevěřím.
