Jeden učitel mi poslal mailem text, jehož není sice autorem, ale s nímž, jak říká, souzní. Možná na něj někdo ze čtenářů už na internetu narazil taky. Pro ostatní jej uvádím alespoň zkrácený:
„Lákají vás adrenalinové sporty? Už máte za sebou bungee jumping, let stíhačkou, potápění mezi žraloky či střemhlavý skok do propasti? Tak zkuste něco opravdu nebezpečného – učit na základní škole! Vybral jsem vám 9. třídu v čase, kdy jsou všichni přijati na střední školy. Připraveni ke vstupu do třídy? Nenechte se zmýlit malým počtem žáků v učebně. Zbytek přijde tak za čtvrt hodinky – musí nakoupit v Žabce naproti kuřivo, čipsy a redbuly... Jakmile se žáci usadí, začnou si vyměňovat flašky s pitím (pitný režim zaručuje školní řád). Vzduchem létají z první do poslední lavice plastové lahve, které se občas za letu srazí. ,Kreténe, debile, z....!‘ ozve se obvykle po takové kolizi. Když ty štěbetálky za cenu vyřvaných hlasivek ztišíte, začíná nejklidnější fáze hodiny. Třetina třídy zalehne se staženými kapucemi na lavice dospat noc strávenou na ICQ či Wowku (World of WarCraft), třetina si začne vyřizovat korespondenci v mobilu a zbytek osazenstva tupě zírá, vyrývaje žiletkou klikyháky do lavic, či patří-li k hnutí emo, do svého předloktí. Nyní můžete začít s výkladem. Ovšem i kdybyste jim říkali, že jste právě vynalezl elixír nesmrtelnosti, jedinou reakcí bude cedulka NUDA K CHCÍPNUTÍ...“ Text ještě pokračuje, ale pro ilustraci, myslím, stačí. Moc se těším na učitele z druhého stupně základní školy, který mi do příště napíše, že autor přehání.
Švédští vědci přišli na to, že dcery vysokoškolsky vzdělaných rodičů jsou ohroženy anorexií výrazně víc než ostatní. Rozsáhlý průzkum ukázal, že u dívek, jejichž rodiče studovali na univerzitě, byly poruchy stravování přibližně dvakrát častější než u děvčat, jejichž rodiče měli pouze základní vzdělání. A ještě podstatně hůř jsou na tom, když vysokoškolské vzdělání měla už babička z matčiny strany. Proč zrovna z matčiny, jsem se ve zprávě nedočetla, jasné není ani to, jestli třeba není bakalářský titul méně toxický než magisterský. Zatím mne uklidňuje, že moje dcera má kluky.
Volal vysokoškolský profesor L. P. Je hezké, říkal, že uveřejňujeme v příloze Akademie seznam nově jmenovaných profesorů, do osobních dokumentů ale svůj akademický titul nedostane. Nepřipadalo mi to jako velká křivda. Občanský průkaz tu přece není proto, aby registroval tituly. Jenže pan L. P. prý míval v dokumentech, na jejichž základě se občanka vydává, titul doc. neboli docent. Když mu legitimaci měnili za modernější a úřednice se ptala, jestli se něco v jeho nacionáliích změnilo, odpověděl popravdě, že ano. Není už docent, ale profesor. To ženě za přepážkou vyhloubilo na čele vrásku. Vysvětlila, že profesora nemají v počítači. Ostatně nemají tam ani docenta. Nakonec vepsala panu profesorovi do formuláře magistra. Ten v počítači je.
