Dobový text psaný z popudu básníka a překladatele Jana Vladislava je doplněn o fakta, která musela být smlčena, a další poznámky a dokumenty, včetně ukázek ze záznamů Státní bezpečnosti.
Marie Rút Křížková (* 1936) je žena vzácné morální integrity a nevšední odvahy. Od poloviny padesátých do počátku sedmdesátých let pracovala jako učitelka češtiny, zároveň edičně připravovala spisy Jiřího Ortena a zabývala se literární tvorbou v terezínském ghettu. Do hledáčku Státní bezpečnosti se dostala pro svůj milostný vztah se starším bratrem Jiřího Ortena, divadelním režisérem, dramaturgem a bývalým ředitelem Městských divadel pražských Otou Ornestem. Ten si u ní na počátku ledna 1977 schoval balíček, v němž byl k odeslání do zahraničí připravený rukopis knihy zakázaného novináře Jiřího Lederera s podobně postiženými spisovateli.
Ota Ornest byl vzápětí zatčen a po devíti měsících ve vazbě odsouzen společně s Jiřím Ledererem, Václavem Havlem a Františkem Pavlíčkem za podvracení republiky na tři a půl roku do vězení (po roce a půl přijal nabídku režimu a veřejně se kál výměnou za milost).
Vyšetřovatelé vyvedení z konceptu Marie Rút Křížková uschovala rukopis, po kterém StB prahla, a zároveň se 13. ledna 1977 dopisem zaslaným prezidentovi a tisku přihlásila k Chartě 77. „Jsem literární historička, v současné době pracuji jako lesní dělnice, o kvalifikované místo jsem přišla v prosinci 1975 pro své náboženské přesvědčení a proto, že jsem odmítla stát se konfidentkou,“ píše v listě. V následujících týdnech a měsících byla matka tří dcer a samoživitelka vystavena šikaně StB, kterou popisuje ve své knize.
Zápisky jsou to věcné a výstižné, se smyslem pro atmosféru i detaily. Před čtenářem se rozevírá celý vějíř metod tehdejší StB: lákání ke spolupráci, výhružky ztrátou zaměstnání, odebráním dětí, jejich nemožností studovat, hrozby nucenou psychiatrickou hospitalizací, domovní prohlídky, celodenní sledování, vysilující výslechy, nucené nabídky okamžité emigrace. Autorka čerpá sílu ze své víry a dokáže tomuto obtížně představitelnému tlaku vzdorovat, čímž své vyšetřovatele vyvádí z konceptu.
Právě zachycení těchto okamžiků vyvedení z konceptu je možná na celém svědectví nejzajímavější. Jeden z jejích vyšetřovatelů například při výslechu projeví pochybnosti o svém osudu: „Taky si občas říkám, zvlášť k ránu, když sedím na čekané, k čemu to všecko. Když to dobře půjde, zbývá mi tak dvacet třicet let... Ale co pak? Neskončí-li to ještě dřív.“ Nebo ředitel Středočeské galerie, který ji na přání Státní bezpečnosti vyhodí ze zaměstnání, jí několikrát večer volá: „že nemůže nic dělat, že myslí na to, z čeho budu s dětmi žít, když zůstanu bez místa...“.
Zdá se, že jakési svědomí měly i tehdejší okoralé duše sloužící na exponovaných místech komunistickému režimu.
***
Výběr knih ve spolupráci s knihkupectvími Academia a Fišer
Svědectví, které nemohlo být vysloveno Marie Rút Křížková Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2007, 101 strana.
