Když jsem poznala Karla, byla máma už tři roky nemocná. Měla jsem tehdy nějakou patálii s autem a Karel mi pomohl. Tvrdil sice, že se v autech moc nevyzná, ale ochotně se vnořil do útrob vozu a závadu opravil. Pak mi řekl, ať mu zavolám, když budu mít potíže s tím krámem, kamarád je mechanik a já prý zjevně netechnický tip. Poděkovala jsem, usmála se a s obavou usedla za volant.
Pamatuju se na jeho špinavé prsty, jejichž otisky zůstaly na kousku papíru s jeho jménem a telefonním číslem.
On byl to nejlepší, co mě v životě potkalo, protože odjakživa jsem žila jen s matkou. Jen zřídkakdy jsem si vyšla s kamarádkou nebo s klukem, který se mi líbil, protože ona by to neschválila. Žila jen pro mě a já se neodvažovala ji zradit. Jako ji zradil táta a po něm další dva muži, s nimiž krátký čas žila, když byla mladá.
„Chlapi jsou sobci, líní, nechutní sobci.“ Odmalička jsem to slýchala, každý den, mami.
Myslela si, že ve mně vypěstovala nedůvěru k mužům, strach přiblížit se jim, tím, co mi o nich vyprávěla. Ale zmýlila se. Pak dostala tu nemoc. Měla roztroušenou sklerózu a brzy přestala chodit do práce. Celé dny vysedávala doma, čekala na můj návrat a tloustla. Neměla ještě vážnější zdravotní potíže, ale nedělala už nic. Do lehčích domácích prací jsem ji musela nutit. Urážela se. Když jsi byla malá, myla jsem zadek já tobě, nebude to dlouho trvat a budeš ho umývat ty mně, říkala mi s prapodivným úsměvem. Říkala někdy strašné věci a takhle se usmívala. Jako šílená.
S Karlem se všechno změnilo. Myslím ve mně. Milovala jsem Karlův obličej od první chvíle, od toho dne, kdy jsem vyšla z kanceláře a uviděla ho na chodníku. Stál tam s rukama v kapsách a díval se na mě. Pro mámu byl Karel „ten chlap, co mě zblbnul“.
„Všichni jsou stejní! Celý život jsem tě před nimi varovala, střežila tě jako oko v hlavě. Co za to mám? Teď, když tě potřebuju, lítáš za ním jako splašená.“ Tohle říkala a v žádném případě si nepřála slyšet pravdu. Nemohla jsem za ní jednoduše přijít a říct, že ho mám ráda. Zakázala mi o něm mluvit.
Přesto chtěl Karel matku poznat a taky jsme se chtěli už vzít. Věděla jsem, že až jí to řeknu, že bude křičet, plakat, že se budeme hádat.
„Uvidíš, že se ti bude líbit,“ řekla jsem s obavou. Škubla sebou jako uštknutá hadem.
„Nikdy, ten chlap nepřekročí práh mého domu. To nedovolím!“
Stála jsem tam, v pokoji s věčně puštěnou televizí, a po tváři mi tekly slzy. Kde to žiju? A s kým? Snažila jsem se udělat si jasno. Ona mě přece zničí. Jak jsem si vypočítávala všechny ty matčiny nedostatky a sobectví, má touha vzít nohy na ramena rostla. Zároveň jsem si jasně uvědomovala, že už není schopna žít sama.
Bereš si darebáka, řekla mi v předvečer svatby, na kterou odmítla jít. Od toho dne šířila kolem sebe napětí, nemluvila, a když, tak s nepochopitelnou záští, která uspíšila můj odchod.
Volala jsem jí skoro každý den, ale pokládala telefonní sluchátko nebo z toho vycouvala po svém. „Tady nikdo nebydlí,“ říkala mi naschvál. Když jsem k ní přijela s nákupem, nedostala jsem se dovnitř. Chodívala jsem po zarostlém trávníku, k slepnoucím oknům, k nehybné postavě za záclonou. Vždycky tam byla. Tašky s nákupem jsem nechávala na schodech u dveří, kde byla stříška.
Přešly Vánoce, deštivý leden bez mrazů. Nic se nezměnilo. Únor, studený březen, až v dubnu konečně zavolala sama.
„Mami,“ radostí se mi rozbušilo srdce. „Mami, jsi v pořádku?“ Chvíli mlčela. Pak řekla: „Stýská se mi.“ Nestali se přáteli, má mrzutá máti a můj muž. Jejich vzájemný vztah je zvláštní. Pro matku znamená Karel bezpečí pro nás obě, ale nikdy mu nezačala věřit.
„Za rok za dva se ohlédneš a kde bude ta tvoje láska?“ říkala mi.
Roky jdou. Zmýlila ses, mami.
O autorovi| příběh Věry Tůmové napsala Eva Kadlecová
