Vane z ní kabinetní duch 19. století a možná to měla být spíš kniha.
České muzeum hudby je součástí Národního muzea. V jeho malostranském sídle v Karmelitské ulici byla v červnu zahájena výstava Beatlemánie!, která potrvá až do ledna 2011. Pro Národní muzeum je to poměrně neotřelá akce: velké popkulturní téma, které souvisí s moderní historií světa i Československa.
Na výstavu minulý týden dorazili umělci Jaroslav Svěcený, Michal Dvořák a Michal Horáček, aby slavnostně uvedli „jedinečnou kolekci, která jen výjimečně opouští depozitáře na Floridě“: Lennonovu „oblíbenou semišovou bundu“ nebo foukací harmoniku. (Další hrdě označené exponáty, dobová pohlednice nebo replika Ringových bubnů, působí dojmem, že si muzeum nechalo někým šikovným vnutit obyčejné věci.)
Ta výstava sice vypráví o fetišizaci Beatles, ale zároveň jí sama vděčně podlehla. Utratila dost peněz za relikvie, které mají mizivou vypovídací hodnotu. Jsou to fetiše: a jsou pro akci Národního muzea spolehlivým únikem od náročnější koncepce. John, Paul a dr. Matrace V expozici nás vítá dobový jukebox, tedy hrací skříň se singly, o němž nám paní kustodka řekne, že „fungoval asi týden“ (výstava trvá do ledna 2011). Zároveň tu začínají dvě paralelní linie výstavy: biografický příběh Beatles a zpráva o životním stylu mladých v Československu šedesátých let. S chronologií se tu nijak přísně nenakládá: u samých začátků vidíme rovnou desku Jonáš a dr. Matrace, která je z roku 1969. Podobně dál na výstavě nemají autoři problém umístit mezi singly ze šedesátých let tituly Olympiku s Jiřím Kornem a Milušku Voborníkovou, tedy reprezentanty rozverného popu po normalizačním zlomu, z let sedmdesátých.
Expozice prohrává boj s projekcemi ve správných formátech: ale je fakt, že oč je Louis Armstrong širší, o to je Perný den užší. Zásadním prostředkem pro výstavu je zvětšený xerox: některé články z dobových novin jsou důvtipné a cenné, mnoho obrázků působí jako náhodné ilustrace. Filmový plakát z obnovené premiéry Perného dne v osmdesátých letech má dataci 1965. Uprostřed výstavy se už ani neptáme, proč výhled na desky Beatles zakrývá plyšový pes. Nejspíš je z šedesátých let, to stačí.
Bez komentáře tu jsou vystaveny nikoli originální, ale licencované desky Beatles – třeba z maďarského státního vydavatelství Pepita (což se dobře pojí s pepita sakem Viktora Sodomy staršího v protější vitríně). Snad se tím chtělo říci, že hudba Beatles vycházela i v „národních“ verzích, ale neřeklo. Všímavější návštěvníci tu mají šanci zapříst hovor s ostatními a upozornit je.
Oděvy čištěny a dezinfikovány Aby nebylo mýlky: příběh Beatles je tu v klasických kapitolách (beatlemanie, Beatles a nahrávací studio, hippies, Beatles a Indie...) pojednán nepochybně poctivě, byť zcela neobjevně. Otázka je, jestli teenagery chytne výstava s formou z devatenáctého století. Kdo by chtěl poctivě vstřebat veškeré texty na zdech, strávil by četbou několik hodin (a musel by si zavřít průchozí dveře, které část textů zakrývají). Vcelku se zdá, že autoři se koncepcí přiblížili dvěma médiím: jednak kabinetní výstavě kuriozit a potom – knize. Je tu tolik reprodukcí, obrázků a textů, až se ztrácí důvod, proč za nimi cestovat do jediné budovy. Celé by to mohlo existovat jako stránky na webu, případně jako kniha. (Paradoxní je, že k výstavě žádná publikace neexistuje.) „Oděvy čištěny a dezinfikovány“, uklidňuje cedulka u ženských šatů, jež si příchozí mohou vyzkoušet. Nutno říct, že interaktivní momenty tu nechybějí a mezi panely s dlouhými texty působí tyto jednoduché atrakce osvěživě. Když vybočíte do slepého ramene (leckoho musí navést hlídačky, je to mimo trasu), spustí se klasický hysterický křik fanynek. U panelu věnovaného experimentální abstraktní koláži Revolution No. 9 lze tahat za šavle malého mixpultu a vyzkoušet si mixování, i když dotyčná nahrávka není od Beatles. Nejsympatičtěji působí obyčejné piano, na které si u východu každý může zahrát, co chce. Škoda že nikoho nenapadlo položit na ně třeba noty k songům Lennona a McCartneyho...
Zavřené knihy Na výstavě nabudeme dojmu, že kurátorka Veronika Seidlová (zaměstnankyně muzea) měla dost práce, aby ukočírovala a nějak soudně prokombinovala představy většího počtu přizvaných autorů a externích spolupracovníků. Plete se tu dohromady několik konceptů – s nevyslovenou obavou, že jedna linie bude málo. Pro životopis Beatles jako by se hodilo cokoli, co někdo našel doma či dokázal vypůjčit: i když je fakt, že basa vyrobená z bedny od čaje má nesporný půvab (George hrál na podobnou v padesátých letech skiffle). Uprostřed expozice narazíme na dvě vitríny výpůjček edicí z Ameriky: tady se odbočuje zase do jiného příběhu, merchandisingu a suvenýrů, které se staly součástí showbyznysu. Na konci se výstava pro změnu stává příběhem Johna Lennona, jeho mírového aktivismu a pražské Lennonovy zdi.
A pak je tu dvojí český příběh: za prvé šedesátá léta obecně (která by zaostřenější kurátor z expozice nelítostně vyrubal na symbolické minimum), za druhé ohlas Beatles v Československu. Zdá se, že tenhle moment nás může mrzet nejvíc: prošvihnutá šance pořádně popsat, čím byli Beatles pro fanoušky, muzikanty, ale také jak s jejich obrazem zacházel režim. Co u nás způsobovala informační izolace, cenzura i propagandistický tón.
Výstava v přemíře „obrázků“ neopomíjí ty nejzásadnější české publikace a nahrávky, ale jsou utopené v materiálu všeho druhu. Všechno je tu naházené přes sebe, jako by neexistovaly dominanty. Žádná kniha není otevřená (ani ty nejpůvabnější publikace, jako brožura k supraphonskému vydání Abbey Road). Opakují se tu vůdčí jména z českého fanklubu, ale žádná pozornost není věnována těm, kdo vytvářeli profesionální překlady, literární parafráze, beatlesovská divadelní představení. Vždyť české zacházení s Beatles bylo tak svérázné a svými podobami vypovídalo o tom, co zůstává „ztraceno v překladu“ mezi západní popkulturou a sněním zpoza železné opony: viz už Formanovo Hoří, má panenko a dechovka z Vrchlabí, pro kterou tu Karel Mareš upravil From Me To You ve tříčtvrtečním taktu. Ztraceni v českém překladu Škoda že autory výstavy nezaujali víc „počeštění Beatles“: ten příběh má silnější výpověď než vypůjčená foukací harmonika. Články z šedesátých let hýřily zkreslenými představami na všechny strany, památné je označení autora písně jako „McLennon“. Beatles byli prohlašováni jednou za nevědomé sloužící kapitalistické zábavy, podruhé za vyslance kosmického věku, jednou za hrdiny obyčejných lidí, jindy za cynické bohémy. Výstava sice vyzdvihuje horečnatou touhu mít cokoli spjatého s Beatles (viz reportáž o ukořistěném popelu z Paulovy cigarety), ale pokud jsem se nepřehlédl, pak pomíjí naše fotografy, kteří s nimi pracovali, hlavně slovenského Deža Hoffmana.
Neodolatelnou kapitolou jsou české coververze Beatles. Některé mají úroveň, jiné jsou svědky opatrného popu své doby – to když Pavel Novák zpíval Don’t Let Me Down jako Tón vět mi lál nebo když Evě Pilarové přeložili Lady Madonna jako Ten bál se koná. Hey Jude Marty Kubišové je výjimečně povedený snímek: vedle něj by ale nebylo špatné připomenout Představ si, tedy Lennonovu Imagine s křiklavě socialistickým textem („nový den patří nám!“), jak ji v sedmdesátých letech nazpíval Michal Prokop. Vedle toho se Brouků zmocňoval i písničkářský underground: Petr Lutka skvostně falešnou intonací zpíval „my chcem být slavní jak Beatles, a ba co víc, překonat jejich mýtus“ (A Hard Day’s Night) a Vodňanský se Skoumalem v dobové atmosféře dali songu Help! ruský text Pamagí mně: „Letít Kólja čérez pólja, čérez gorodká, pusť pagíbněj koka kólja, zdrávstvujet vodká!“
Existuje jistě dost leitmotivů pro současnou českou výstavu o Beatles. Hlavně pro ni existuje dobrý důvod v poslední dekádě, která s retrem přinesla konzumentský, ale taky silný muzikantský zájem o šedesátá léta. Žádný fanoušek by neměl podlehnout jednoduchému rozladění, že výstava zapomněla na jeho oblíbený moment od Beatles. Ale máme právo na pořádné zklamání, že se nepodařilo dát dohromady jakýkoli současný úhel pohledu. U východu čeká na návštěvníka tablo, kde se k Beatles vyjadřují čeští muzikanti a veřejně známé osobnosti. Pořadatelé se většinou netrefili do řad příznivců, ale už to nechali tak. „K tématu Beatles vám při nejlepší vůli nic rozumného napsat nemohu,“ zní odpověď profesora Jana Sokola a je to jedna z těch zajímavějších. S různým stupněm sebezaujetí se tu od Beatles distancují J. X. Doležal, Milan Cais či Soňa Červená. Osloveni byli i skladatelé Otomar Kvěch, Lukáš Hurník a Eduard Douša. Ještě že nechybí Naďa Urbánková, která za Beatles děkuje Bohu.
K akci, která trvá tři čtvrtě roku, marně hledáme v programu Českého muzea hudby doprovodné koncerty, workshopy nebo cokoli jiného. V příštích měsících se tu bude konat vystoupení Petra Kotvalda, koncerty festivalu Dvořákova Praha nebo – což s Beatles zjevně souvisí – křest knihy o transformaci vědomí. Z výstavy odcházíme s pocitem, že větší odvaz lze zažít na protější straně ulice u Pražského Jezulátka. Let it be Národní muzeum mělo dobrou šanci iniciovat výstavu, která by přitáhla publikum o prázdninách imimo ně. Místo toho vznikla rigidní výstava, která kombinuje populistické retro se školskou biografií. Ukázala, že muzeum má bohužel zásadní problém se zpracováním tématu současného, popkulturního, vyzývajícího k původní práci a hledání specifických médií, nikoli jen k oprášení starých šablon. Jediný, kdo v takové situaci prohlašuje zápůjčky legračně samoúčelných memorabilií za unikátní, je generální ředitel Michal Lukeš.
Média, která po něm ta slova z tiskových zpráv opakují, by se měla zamyslet. Muzeum také s hrdostí oznámilo, že pojištění kuriozit, jako je Harrisonovo bendžolele, se vyšplhalo na pětadvacet milionů korun. Ach jo, s takovým rozpočtem by se dala udělat tak pěkná výstava... Let it be?
„Marx, Engels, Beatles, to je můj rytmus,“ zpívá Robert Nebřenský se skupinou Vltava. Tak nějak to tentokrát dopadlo.
***
Beatlemánie! (4. 6. 2010 – 10. 1. 2011). Výstavu uspořádalo Národní muzeum v Českém muzeu hudby, Karmelitská 2/4, Praha 1.
Národní muzeum má zásadní problém se zpracováním tématu současného, popkulturního, vyzývajícího k původní práci a hledání specifických médií, nikoli jen k oprášení starých šablon
