Do konce olympijských her zbývá pouhých pět dní a česká výprava má na kontě stále jen tři medaile.
Na tom čísle by nebylo nic divného, kdyby se novináři dlouhé týdny před hrami nepředháněli v optimistických prognózách. Kolik získají Češi medailí? Osm až devět, ozývalo se tehdy.
Jistě, Martina Sáblíková dnes večer téměř jistě přidá čtvrtou „placku“. A ve hře je ještě Lukáš Bauer, Šárka Záhrobská nebo hokejisté. Už teď je ale jasné, že ambiciózní plán nevyjde a nejspíš odolá i rekordní zápis se šesti medailemi ze Sarajeva 1984.
Je to neúspěch? Nikoliv. Jen obyčejná realita, kterou jsme si v jisté euforii nechtěli připustit.
Překvapivé je něco jiného. Národní hrdost ve Vancouveru paradoxně posiluje sport, který v Česku provozuje pár desítek lidí a ještě méně lidí mu opravdu rozumí.
Rychlobruslení má u nás zhruba stejnou tradici jako tenis v Grónsku, ale Česko prostě zachvátila rychlobruslařská horečka, před kterou není úniku. O rychlobruslařce Sáblíkové mluví každý. Zasvěcené analýzy teď uslyšíte v tramvaji, restauraci i čekárně u zubaře. Je to úsměvné. Ještě chvíli a toho tajemného sportu budete mít plné zuby.
Ale nestěžujme si a radši večer držme Sáblíkové palce. Může to být totiž naposledy, co ve Vancouveru uslyšíme českou hymnu.
