Před deseti lety vyšel český překlad knihy Svazek Timothy Gartona Ashe, v níž britský novinář a politolog konfrontuje záznamy, které na něj od počátku osmdesátých let vedla východoněmecká tajná policie Stasi, se svými vzpomínkami, deníky a svědectvími původců dokumentů. Je vlastně s podivem, že první původní česká práce, která využívá stejný typ dokumentů podobným způsobem, vychází teprve nyní.
Knihu Petra Placáka Fízl, charakterizovanou autorem samým nepříliš trefně jako „obsáhlejší esej“, spojuje s Garton Ashovým Svazkem právě jen její východisko: dokumenty, které vytvořila tajná komunistická policie shodou okolností téměř ve stejném čase, v první polovině osmdesátých let, jsou určitým způsobem srovnávány se vzpomínkami sledovaných autorů. Zatímco však je Garton Ash klidný, věcný a má odstup, Placák je jeho pravým opakem.
Zároveň vylučovací i rozmnožovací Placákovu knihu lze jen obtížně žánrově zařadit, snad by se dalo říci, že jde o koláž různorodých textů. Částečně jde o autobiografii, bildungsroman zachycující dospívání nonkonformního mladého muže za normalizace. Zároveň autor chce na základě spisu s krycím jménem „Fagot“, který na něj vedla StB v letech 1982-1985, „předvést základní činnosti a fungování operativy komunistické tajné policie“ a to „konfrontovat s osobními zkušenostmi a se znalostí pozadí věcí“. Pokračování spisu z druhé poloviny osmdesátých let bylo skartováno, takže kniha se zhruba v polovině mění spíše ve vzpomínky na akce disidentské skupiny České děti, kterou Placák založil.
Garton Ash si je vědom toho, že „osobní vzpomínky jsou zatraceně zrádné“, Placák však meze svých vzpomínek nijak nereflektuje. Fakta uvedená v materiálech StB jednoduše vyvrací a zpochybňuje tím, co si o věci zachoval ve své paměti, jen výjimečně přiznává, že si něco nepamatuje. Styl textu je mimořádně vypjatý. Dočteme se zde třeba, že Husák byl „vrchní démon“ a „komunistická ultrasvině“, Brežněv pro změnu „kníže pekel“. „Jedním z nejstrašidelnějších zážitků oněch dětských let byl televizní přenos z letiště, kde se dvě monstra, Husák s Brežněvem, vzájemně objímala a líbala na ústa - doslova se k sobě přisála jako nějaké obrovské pářící se pijavice, jejichž ústa jsou zároveň vyměšovací i rozmnožovací orgán.“
Vyhrocená rétorika jde ruku v ruce se zkratovitými a paušalizujícími soudy. Hned v úvodu je například fakt, že prudká svažitá cesta z pražských Baterií, kterou autor se svou dětskou partou používal jako dráhu pro „ložiskové káry“, dostala zábradlí bránící jízdě, uveden slovy „komunisté nám zničili...“. Jinde se zase dozvíme, že na sídlišti v Čimicích bydlela „jen samá komunistická čeládka“.
Autor, po roce 1989 vystudovaný historik, se dopouští také řady soudů, které jsou přinejmenším jednostranné. Když například píše, že „v totalitním režimu je všechno infikováno - od klubu filatelistů přes sport až třeba po vědecké instituce“, je to pro osmdesátá léta v Československu jen část pravdy. Zbytek by mohl být formulován třeba do věty, že mnoho oficiálních organizací a institucí se tehdy stalo platformami nezávislých, ba dokonce i přímo opozičních aktivit.
Placákovo zjištění, že „kvalita materiálů, především z dílny operativy StB, je často žalostná“, není příliš objevné. Každý, kdo měl někdy nějaký podobný svazek StB v ruce, ví, že tajná policie značnou část energie věnovala sbírání bezvýznamných klepů, nedovedla si fakta zařadit do správných kontextů, chybovala v datech, jménech atd.
Zatímco Garton Ash kontaktoval důstojníky Stasi, kteří vedli jeho svazek, i tajné spolupracovníky, kteří na něj psali udání, a vytěžil z toho řadu informací o pohnutkách a dalších osudech těchto osob, Placák se spokojil při vykreslování estébáků s jejich osobními spisy a svými charakteristikami typu „dokonalá svině“, „úplný vůl“ nebo „od ocasu po rypák svině“. „Se svým podlézavým úlisným, slizkým hlasem jako z reklamy na viagru z komerčního rádia, s ušmudlaným fráčkem a s těkavýma očima to byl skutečně předobraz fízla, policejního slídila, špicla, udavače - zloducha z románu Emila Zoly, k čemuž přispívala i jeho sražená postava skřeta, který se mstí lidem za svůj nevábný vzhled i špatný charakter,“ popisuje jednoho z těch, kteří „na něm“ pracovali. Je velmi zvláštní, že v několika případech jsou v knize uvedeny celé adresy bývalých důstojníků StB: je to od autora pomsta, škodolibost?
Nepřátelská civilizační mašinerie V roce 1986 vydal Petr Placák v samizdatu svůj první (a dosud poslední) román Medorek. Kniha Fízl je v podstatě jeho volným pokračováním. V obou dílech jsou popsány tytéž scény, vystupují zde stejné nefiktivní postavy (např. výčepní Jiří Šimurda z hospody na hřišti v Cukrovarnické ulici), v obou se používá expresivní jazyk. Literární kritik Milan Jungmann charakterizoval do značné míry autobiografickou hlavní postavu Placákova románu takto: „Medorek je citlivá duše do krve uražená moderní nepřátelskou civilizační mašinerií, olupující člověka o volnost, všechno v ní ho dráždí, rozčiluje, provokuje, odpuzuje, nenalézá v ní nic, co by bylo hodné úcty a co by vyšlo v ústrety jeho touze po svobodě.“
Jak vyplývá z řady aktualizací, které by se mohly zdát nemístné, Placák-Medorek bojuje s „nepřátelskou civilizační mašinerií“ dodnes. „Celý společenský systém vás vtahuje do svého soukolí, snaží se vás semlít a udělat z vás přesně odvážený karbanátek,“ píše. V době vlády „hnusu“ byla pro něj nepřátelskou institucí číslo jedna fabrika, „v podstatě to byl koncentrák nebo pracovní tábor, do kterého se člověk navíc každý den hlásil více méně dobrovolně. Nemohlo být nic víc deklasujícího“. Na její místo dnes nastoupila televize: „Starost o váš i poslední nežit na prdeli dovedla téměř k dokonalosti TV Nova etc. (...) Velká obrazovka dokázala naplnit sen o Velké rodině - o jednom velikém útulném koncentráku, kde si to všichni vzájemně vyříkají, a to vše na přání TV diváků, aniž by padla jediná facka, natož aby hrozil nějaký kriminál.“ Selektivní vzpomínky Petr Placák je citlivá duše a minulý režim mu přivodil nezhojitelné trauma. Na události staré čtvrt století se dodnes nemůže podívat v klidu, bez emocí, s odstupem. Označit někoho za „úplného vola“ či „ultrasvini“ je dětinsky snadné a rozhodně to naše poznání minulosti nikam neposune.
Poznávat minulost ale pravděpodobně nebylo součástí autorského záměru. Placákova kniha je mimo jiné vášnivým pamfletem odhalujícím „naprostou idiocii fízlovského systému paranoidního režimu“.
Není pochyb o tom, že autorovy vzpomínky - jako ostatně každé - jsou selektivní a že jeho popisy vlastních disidentských aktivit a střetů s StB jsou značně stylizované. Příznačné v tomto případě je, že kromě prvních výslechů, kdy autor přiznává, že se vinou nezkušenosti dopustil určitých chyb, popisuje další střety tak, že má nad svými estébáky vždy navrch, dokáže je vytočit a zesměšnit.
„Kaše, kterou vařili estébáci, byla čím dál řidší. Nebyli schopni provést jediný úkon, který by měl z jejich hlediska aspoň trochu smysl,“ komentuje autor jeden z citovaných plánů „agenturně-operativního rozpracování“ své osoby. Problém celé knihy je, že autor se „hledisko“ tajné police ani nepokusil pochopit, a že naopak za morální maximu považuje hledisko vlastní. Na pozadí dementních estébáckých kreatur, komunistických monster a „aktivně spořádaných občanů“, kteří „s radostí a zadostiučiněním žrali propagandistické žvásty“ režimu, se pak autor jeví jako barvotiskový hrdina, středověký rytíř bez bázně a hany.
KNIHA TÝDNE Fízl Petr Placák Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2007. 316 stran.
O autorovi| PETR ZÍDEK, Autor je redaktorem Orientace
