Českou republiku bez amerického radaru a Václava Havla na Hradě počítají Rusové k nejsympatičtějším zemím z postkomunistické Evropy.
MOSKVA/PRAHA Když si mají Rusové vybrat ze zemí, které vznikly po rozpadu sovětského impéria, nějakou, o níž by řekli, že s ní nemají problém a že je jim v zásadě sympatická, stojí si Česká republika poměrně vysoko.
„Radši máme snad ještě jedině Slováky, ti jsou nám ze všech tak nějak nejbližší,“ říká moskevský novinář Vitalij Jaroševskij z opozičního listu Novaja gazeta, který v minulých letech působil i jako zpravodaj v Praze. „Jste taková příjemná, přátelská a komfortní země,“ směje se. „I z pohledu ruského státu jsou vztahy úplně normální, nepadají v nich žádná ostrá slova, nejsou v nich velké problémy,“ dodává Jaroševskij. „Je to mnohem lepší úroveň vztahů než s Polskem a už vůbec se to nedá srovnat s Pobaltím, Gruzií nebo donedávna juščenkovskou Ukrajinou,“ tvrdí.
Česko prostě Rusům a Rusku nevadí, na naše členství v NATO a Evropské unii si Moskva zvykla, koneckonců, jsou tam už všechny postkomunistické země. Vadil, a to i obyčejným Rusům, americký radar v Brdech. „To Rusové nechápali, mluvilo se o tom, že je to zrada a porušení dohod a že Česko se díky radaru může stát cílem ruské odvety,“ dodává Jaroševskij.
S radarem mají spojitost jediné dva zásadnější problémy, které spolu Rusko a Česko mělo. Dodnes záhadné zastavení dodávek ruské ropy po podepsání smlouvy o výstavbě radaru v létě 2008. A stále ještě doznívající diplomatická válka kolem aktivit ruských „protiradarových“ špionů v Česku.
Odhlédnuto od radaru jsou vztahy, zvláště od pádu Topolánkovy vlády, pragmaticky idylické. Česko se nebrání pronikání ruského kapitálu ani usídlování bohaté ruské emigrace v Karlových Varech či Mariánských Lázních a Praze. Rusko je naopak otevřeno pro české firmy, z nichž například PPF, VWzaštítěná Škoda nebo české pivovary patří ve svých oborech v Rusku k nejúspěšnějším.
V Česku přesto jistá ostražitost k Rusku přetrvává a není pouze výsadou Topolánkovy skupiny v ODS a okruhu bývalého prezidenta Václava Havla. Celá část české politické scény, která by se dala nazvat „proatlantická“, usiluje o to, aby v nové strategické koncepci NATO, klíčovém aliančním dokumentu, jehož příprava finišuje, bylo na Rusko pohlíženo nejen jako na partnera aliance, ale i jako na možné bezpečnostní riziko.
Západ nás tlačí do partnerství Právě na toto téma probíhá v alianci živá diskuse. „Je cítit velice silný tlak ze strany zemí „staré Evropy“, aby Rusko bylo bráno jednoznačně jako partner, a ne jako hrozba. A státy naší části Evropy se tomuto tlaku pozvolna podvolují,“ vysvětluje rozložení sil Vít Střítecký z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. „Většina nových obranných systémů, které aliance plánuje, počítá se spoluprací s Ruskem,“ dodává Střítecký.
Mezi snahou hlavně západních zemí NATO a USA dívat se na Rusko jako na partnera a spojence a pohledem Ruska na NATO však podle něj panuje zásadní rozdíl. „V Rusku panuje cosi, co bych nazval latentním revisionismem,“ tvrdí Střítecký, podle něhož Moskva nepochopila vývoj po konci studené války a alianci bere stále jako nepřítele. Otázkou, která se vznáší ve vzduchu, je, co udělají se vztahy mezi Českem a Ruskem volby, zvláště vítězství Jiřího Paroubka a jeho tichá koalice s výrazně promoskevskými komunisty. „Rusko nevidím jako hrozbu, ale jako partnera, s nímž je v mnoha bezpečnostních otázkách možno spolupracovat,“ říká i jeden z „umírněných“ sociálních demokratů, šéf zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Také on si však myslí, že by nová strategická koncepce aliance měla dát všem členům „stejnou úroveň bezpečnosti“. V současnosti totiž aliance nemá obranné plány nových zemí před případným útokem – například z Ruska. A to by se mělo ve vznikající koncepci změnit.
Bude Česko jako Slovensko?
Také sociální demokraté, alespoň ti Hamáčkova ražení, si uvědomují, že Rusko není svobodnou zemí. „Současný ruský režim nedosahuje úrovně plné demokracie,“ připouští Hamáček. Podle něho by Česko mělo i nadále pomáhat ochráncům lidských práv a demokratickým skupinám. Což například Ficovo Slovensko, považované za nejbližšího spojence Moskvy, nedělá.
***
„Radši máme snad ještě jedině Slováky, ti jsou nám ze všech tak nějak nejbližší.“
„Rusko nevidím jako hrozbu, ale jako partnera, s nímž je možno spolupracovat.“
