I mehldauovští znalci prvé desítky minut tápali, protože trio, jak posléze vysvětlil jeho lídr, na letošním turné mimo jiné prověřuje nově vzniklý materiál a některé skladby dosud nemají tituly. Výraznou basovou figurou opřená úvodní skladba a za ní následující bluesově laděná ale daly odpověď na kruciální zvukovou otázku - Ballard metličkami a tenkými paličkami držel vzorně hladinu, pod níž to ovšem pěkně vřelo.
V prvním vrcholu večera, kterým byla Samba d’Amor Brazilce Chika Buarquea, se už trio odpoutalo od země a při Wee See z pera Thelonia Monka pak elegantně plachtilo. Někomu se mohlo stýskat po loňském oslnivém sólovém Mehldauově vystoupení, více odpovídajícím prostředí. Ale přesto se i tentokrát děly přinejmenším pozoruhodné věci. Mehldauův projev byl podle očekávání jazzovější a méně zabíhal do vážné hudby, umění vnořit se do jednotného dechu organismu tria však jeho členové ovládali obdivuhodně. Při přídavcích došlo na očekávané Radiohead (Exit Music) a Nicka Drakea (Riverman), tentokrát paradoxně v komornějším duchu než před rokem s Mehldauem samotným. Čímž se potvrdilo, že jde o umělce hledajícího stále jiné polohy výrazu.
HODNOCENÍ LN 4
Brad Mehldau Trio Struny podzimu Rudolfinum 7. 11.
