Těch Poláků je moc! Slovák, který seděl vedle mne v letadle z Dublinu do Prahy, byl náramně znechucený. Vracel se k rodině do slovenské Nitry. Když před čtyřmi lety začínal v irské stavební firmě, bylo to báječné, práce byla spousta. Po vstupu Polska do unie začali přijíždět Poláci a najít zaměstnání začalo být těžší. „Teď už je to beznadějné,“ shrnuje a dodává, že s toulavým životem končí. Podle odhadů žije v Irsku kolem tří set tisíc Poláků - tvoří skoro deset procent ostrovní společnosti.
Setkání
Srpen, město Galway u Atlantiku. Leje už týden. Gregorz z Krakova si s radostí přisedá ke stolku, odkud slyší češtinu a polštinu. A sám se začíná svěřovat. Vypráví o dvouletém pobytu ve Španělsku. Bývalý průvodce turistů po Krakově, který umí jazyky, tam našel práci a slunce. Jenže bídně platili, tak se vydal do Irska. V Galway pracuje v továrně na jemnou mechaniku. Výdělek je dobrý (kolem 2000 eur), jen na to počasí si člověk těžko zvyká. „Budu dělat tak rok, a pak se vracím.“ „Do Polska?“ „Ne, do Španělska. Do Polska teprve až vymřou všichni komunisti a náboženští fanatici.“
Dvacetiletá Paulina popíjí s kamarádkami kávu ve své miniaturní zahrádce v severní části Dublinu v ulici Mountjoy, poblíž koleje, kde bydlím. Přecházím kolem a zaslechnu rozhovor. Zapovídám se s nimi a za chvilku už sedím u stolečku, v ruce šálek s kávou. „Je to skvělé,“ říká. Před dvěma lety Paulina odjela z městečka u Lodže, kde v obchodě vydělávala 700 zlotých. Dnes má na to, aby si pronajala byt za 750 eur a dopřála si pohodlný život a dovolenou ve Španělsku. Zprvu pracovala v kuchyni, a teď u pokladny ve vězeňské kantýně. Základy angličtiny zvládla. Podívat se do světa, to je její program na nejbližší léta. „Zůstanu v Irsku natrvalo,“ ujišťuje, když se druhý den díváme ze skalního útesu v Howthu na moře.
Ania, šestadvacetiletá absolventka filozofie na univerzitě v Poznani. V Dublinu spolumajitelka a šéfredaktorka Polského Expressu. Bezplatný barevný (názorový) časopis na křídě s krásnými fotografiemi leží v polských obchodech na Talbotu, což je jeden z nejrušnějších bulvárů ve městě, a každý si ho může bezplatně vzít. Kromě Expressu, což je čtrnáctideník, vydává ještě týdeník Život v Irsku v nákladu 8000 výtisků a v ceně 1 euro.
Polský Express žije jako všechny polské noviny v Irsku z reklam. Ania a její společníci si napřed vydělali, a potom investovali do novin. Irská banka jim podala pomocnou ruku. Obchodní plán tří Poláků se líbil a jejich úvěrová historie budila důvěru. A tak si v lednu 2006 začalo hledat cestu ke čtenářům první číslo Polského Expressu. „Podnikat je tady snadné, pravidla jsou průhledná. Nečekala jsem, že se ze mne v Irsku stane byznysmanka,“ říká Ania.
Na ulicích Dublinu, Corku nebo Galwaye slyší člověk polštinu každou chvíli, ale lepší je předstírat, že nerozumí - slova kur... nebo pr... zaplavují „rodnou řeč“ do té míry, že člověk rudne studem. Anebo když je po ránu uvádějí v úžas, poněvadž se ještě nenaučili, že nastupovat do autobusu neznamená vzít vozidlo útokem, ale klidně postupovat ve frontě - pak se musí začít klubat otázka, jak si těch 49 procent Poláků, kteří se nechtějí vracet domů k Visle, vlastně svou existenci na ostrově představuje. Je samozřejmě možné to, co lze vidět prostým okem: udělat si „malý domov“ a na celé Irsko se vykašlat.
Češi v Tample Bar
Radka a Luboš, kterých jsem se zeptala na cestu, změnili plány a jdou se mnou do čtvrti Tample Bar. Čtvrť umělců, zahrádek, klubů a galerií se dotýká nábřeží Liffey, řeky, která dělí Dublin na severní (dělnickou) část a jižní část obchodně-úřednickouniverzitní. V ulici Essen je česká hospoda a v patře restaurace Czech Inn. Dvojice studentů z Brna ten podnik výborně zná. Občas sem chodí, má to tady svébytnou atmosféru a dá se tu poklábosit u českého piva. „Sakra, tady je draho! Čtyři eura za půllitr! Doma dám za stejný staropramen devadesát centů,“ stěžuje si Luboš. Jsou tady s Radkou tři týdny, ale město znají dokonale, tráví tady už třetí prázdniny - aby si něco vydělali, no a kvůli angličtině. Všechny pracovní inzeráty v pražských novinách, a je jich halda, začínají prohlášením, že podmínkou je znalost angličtiny.
Nikdo to přesně nespočítal, ale odhaduje se, že Čechů a Slováků (drží se pohromadě) je v Irsku asi padesát tisíc. Pracují hlavně v hostincích, na stavbách, trochu také uklízejí. Bydlí, jako většina cizinců, ve společných bytech. Obývací pokoj s kuchyňským koutem a několik ložnic, které si obyvatelé rozdělí. Při troše štěstí se tak za 300 eur nějakou chvíli bydlet dá. Ale ne dlouho. Všichni Češi, se kterými se mi podařilo promluvit, brali svůj pobyt jako dočasný, jako prázdniny. Žádné „polské motivace“ se nevyskytovaly.
Slovenský hostel v Blessington Road (20 eur na noc), kde člověk potká Čechy a Slováky, si na nedostatek klientů nenaříká. Přijedou, ubytují se, porozhlédnou se a buď najdou práci - a přestěhují se do nějakého společného bytu s kamarády -nebo se vracejí. V recepci je k mání bezplatný časopis Echo, jediný, který na Britských ostrovech vychází česky a slovensky. Rediguje se a tiskne v Británii a rozšiřuje se na obou ostrovech.
Češi sice také zdaleka nejsou svou domácí politikou nadšeni, ale po roce 2004 si vlast do Irska nepřestěhovali; neorganizují se ani nehledají novou totožnost. V Irsku chtějí nějakou dobu žít, protože je to zajímavější, protože člověk vydělává v eurech a zlepší si jazyk. Echo ovšem cítí rozdíl a doporučuje krajanům, aby se učili polsky, protože je to po angličtině druhý nejdůležitější jazyk v Irsku.
Náklonnost ostrovanů k cizincům (uč se, Evropo!) je cítit na každém kroku. Řidič autobusu s úsměvem každému vysvětlí, za kolik a jak se kupuje lístek, v práci nadřízení trpělivě snášejí chyby vyplývající z neznalosti místních zvyků nebo z chabé angličtiny. Těm, kdo chtějí začít podnikat, Bank of Ireland na internetové stránce vysvětluje (polsky), jak mají vypadat první kroky. Pro ty, kdo se rozhodli v Irsku se usadit trvale, připravila státní administrativa (polsky) stránky, jak se v Irsku dopracovat ke slušnému důchodu (státem zaručený základ činí 800 eur).
Země, z níž před lety vycestovaly miliony obyvatel, vybudovala svůj dnešní hospodářský zázrak na vzdělání, vychovávajícím „young skilled workforce“, na volném trhu (Irsko vstoupilo do EU v roce 1973), na společné nadstranické hospodářské politice otevřené zahraničním investicím, na jasných a srozumitelných daňových zákonech a na přilákání přistěhovalců, vlastních i cizích.
O autorovi| BARBARA SIERSZULA, Autorka je stálá spolupracovnice polského deníku Rzeczpospolita
