To, co dělám já, co nazýváte mou architekturou, by mělo být jednoduše nazýváno konstrukčním přístupem. Na začátku projektu o formě nepřemýšlíme. Přemýšlíme o tom, jak správně použít materiál. Poté přijmeme výsledek. Když pracujeme, necháváme velké myšlenky viset ve vzduchu. Nechceme, aby klesly. Často jsme sami překvapeni, co z nich vzešlo. Sbírám všechny tyto skutečnosti, sbírám jich tolik, kolik jen mohu. Studuji je a pak se jimi řídím.“
To jsou myšlenky jedné z nejvýznamnějších osobností světové architektury dvacátého století Ludwiga Miese van der Rohe. Rozhovor s ním vedl katalánský architekt a teoretik Moisés Puente v Londýně, Chicagu a New Yorku v letech 1955-1964 a vy si jej můžete přečíst v překladu Petry Ocelkové v brožurce, kterou právě vydalo zlínské nakladatelství Archa.
Ocel, sklo, beton Slavný německý architekt se narodil v roce 1886 v Cáchách jako Maria Ludwig Michael Mies, jméno „van der Rohe“ přijal později po své vlámské matce.
Mladý architekt vyrostl v rodině kameníka, podobně jako brněnský rodák Adolf Loos. Tak jako další velikáni světové moderní architektury Wright, Loos nebo Le Corbusier nikdy nestudoval na žádné prestižní škole. Prošel však praxí u berlínského architekta a kreslíře Bruna Paula (ten pak mimochodem postavil v Praze-Střešovicích krásnou Traubovu vilu ve stejné době, kdy Mies stavěl v Brně svůj Tugendhat) a pak pracoval u další významné osobnosti - Petra Behrense.
Mies na sebe upozornil několika projekty, které prokázaly jeho obdiv k čistým formám. Byla to nadčasová studie skleněného mrakodrapu z roku 1922 nebo pomník Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta v Berlíně (1926, později zničen). V roce 1927 byl jedním z architektů slavné kolonie německého Werkbundu na stuttgartském Weissenhofu, která propagovala moderní formy bydlení v zeleni, jež je dostupné i sociálně slabším. Stuttgartská výstavní kolonie měla velký vliv na české avantgardisty, kteří se pak pokusili o něco podobného v Brně (kolonie Nový dům, 1928) a v Praze-Dejvicích (kolonie Baba, 1932).
Dvě vrcholné stavby meziválečného období, které vstoupily do pomyslné síně slávy světové moderní architektury, pak vznikly takřka současně. V letech 1928-1929 projektoval německý architekt pavilon své země na světové výstavě v Barceloně. Čisté minimalistické formy, kombinace oceli, betonu, skla a puristicky zařízený interiér jen se stolkem a třemi křesly (pro španělský královský pár a německého velvyslance) ale vyvolala v konzervativní katalánské metropoli šok. Stavba byla odmítnuta a po skončení výstavy zbořena. Teprve nedávno byla na tom místě postavena její přesná kopie a dnes je tato replika - vedle Gaudího staveb - jednou z hlavních atrakcí Barcelony. Obdobně je řešena i brněnská vila pro rodinu Tugendhatovu (1929-1930). Ta sice přežila bez větší újmy do dnešních dní, ale je dnes po létech bez údržby v bídném stavu. Naštěstí konečně začala dlouho připravovaná rekonstrukce.
Pokrytectví české avantgardy Vila Tugendhat je natolik známá (je i ve světě nejčastěji reprodukovanou stavbou moderní architektury na našem území), že by byl její popis nošením dříví do lesa. Tak jen připomenu, že zdejší avantgarda v čele s Karlem Teigem nepřijala dům vlídně, a odmítla jej dokonce publikovat v tehdejších časopisech. Svou roli sehrál jistě i fakt, že Mies nebyl „domácí“ architekt a že dům nenaplňoval představy o sociální architektuře, kterou naši avantgardisté poněkud pokrytecky prosazovali, zatímco si peníze vydělávali také projekty luxusních rezidencí.
Mies působil léta jako profesor německé školy Bauhaus, která připravovala všestranné umělce. Byl také jejím ředitelem, ale když nacisté toto legendární učiliště uzavřeli, odešel na radu přátel do USA. Byl pak mnoho let děkanem Illinoiského technologického institutu v Chicagu (IIT), pro který navrhl několik budov, z nichž nejslavnější jsou Crown Hall a prostá univerzitní kaple z oceli a skla. Vedle staveb pro Chicago navrhl Mies spolu se svým žákem Philipem Johnsonem na sklonku 50. let také newyorský mrakodrap Seagram pro kontroverzního kanadského podnikatele a filantropa Charlese Bronfmana. Opět se jedná o jednoduchou hmotu - hranol se skleněnou fasádou a bronzovými detaily.
Minimalismus, který nenudí Minimalismus je rovněž typickým znakem Muzea moderního umění v Berlíně (1968) nebo slavné vily Edith Farnsworthové v Illinois (1951). Miesovy stavby jsou ale ve svých dokonalých proporcích, důmyslné konstrukci, použitých materiálech (často takzvaně obyčejných, jindy naopak luxusních - viz onyxová stěna nebo příčka z makassarového dřeva v Tugendhatu) i perfektních detailech mistrovskými díly. Jeho kaple nebo muzeum ze skla a oceli zkrátka nebude nikdy připomínat skladiště nebo továrnu. Návštěva každé Miesovy budovy je pro architekty, designéry i teoretiky velkým zážitkem. Podobně nesmrtelný je i jeho minimalistický nábytek - například známá křesla Brno a Barcelona, jejichž repliky se stále vyrábějí.
Nejslavnější Miesův výrok je Less is more, Méně je více. V 70. letech - v době nástupu postmoderny, kdy byl architektonický minimalismus zdrojem kritiky, parafrázoval tento výrok architekt a teoretik Robert Venturi sloganem Less is bore, Méně je nuda. V mnoha případech - napadají mne naše paneláky - to sedí. V případě německého architekta, který zemřel v Chicagu v roce 1969, to však v žádném případě neplatí, ostatně košatý a někdy až kýčovitý postmodernismus v architektuře a designu dávno odezněl. Na Venturiho výrok by se tak dalo reagovat: Dobrá architektura nikdy nenudí, i když je minimalistická.
V 70. letech, kdy byl minimalismus zdrojem kritiky, parafrázoval slavný Miesův výrok architekt a teoretik Robert Venturi. A to sloganem Less is bore, Méně je nuda.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
