Pár dní před volbami se po Facebooku začala šířit zpráva, že za pár hodin kdosi bude cosi odvážného promítat na Pražský hrad, něco, co Klause opravdu nadzdvihne, ať se všichni přijdou podívat na Karlův most či Novotného lávku. Pili jsme shodou okolností o dvě ulice vedle, a proto jsme mezi dvěma rundami - naštěstí ne všichni - vstali a vydali se po mostě užít si další předvolební skandálek, a jediné, co jsme viděli, bylo vřele nablblé zelené Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí..., které se posunovalo přes zhaslá hradní okna. Bylo to opravdu hořké zklamání, datloval jsem z mobilu varování pro všechny, kdo podlehli fámě a řítili se k Hradu tramvajemi z Nuslí s vidinou velké provokace, kamarádi hulákali „To je fakt všecko?“, když tu se za námi ozvalo vřelé „Ještě je tam ... ale bude to dřina.“ Ohlédli jsme se a uviděli Martina s Kaťuškou, obhlížející své dílo. „Jak se vám to líbilo,“ ptali se nesměle nás, voličstva. „Dost slabý,“ říkáme. „Aha. Tak dobrý večer,“ pípli a zmizeli ve tmě.
Ta tma na jejich zádech bude pro mě spolu s Šibíkovou fotkou vajíčka levitujícího před Paroubkovým obličejem symbolizovat uplynulé volby, první po letech, které budou stát za zapamatování (Topolánkův penis samozřejmě nikoliv, protože to je fotomontáž. Proboha, ať je to fotomontáž!). Vrátili jsme se na večírek trochu splasklí a vyprávěli, jak jsme se nechali Facebookem nalákat na mirkodušínovskou předvolební kampaň zabalenou do příslibu aktu občanské neposlušnosti. Vymýšleli, co všechno se bývalo dalo laserem na Hrad napsat, a Ivanka, která strávila poslední léta v hrdém Albionu, nás nervózně pozorovala a pak říkala, jak ji vrhaná vejce z dálky a bezpečí Londýna děsila. Jak násilně a fanaticky to působilo, jak balkánsky! Jak nechápala, co se to u nás děje. Jak se za nás styděla. A co tohle má znamenat? Proč je nám líto, že vášně před volbami někdo ještě nerozdmýchal víc? Copak nám není nic a nikdo svatý? Připadá nám rozumné nadávat na všechny stejně, nemůžete si vybrat něco, čemu budete věřit? Na což nikdo nedokázal racionálně odpovědět. Vy jste jako žáby, říkala, zahřívané v hrnci, které si ničeho nevšímají. Věci, které se vám dneska dějí a připadají vám normální, by vás před rokem vystrašily. A dneska se jim už smějete a máte pocit, že je to zábava. Copak vás dnes neděsí věci, jimž se budete smát zítra?
Večírek byl už bohužel trochu rozjetý, takže ti, kdo poslouchali, reagovali poněkud necitlivě vyskakováním do vzduchu a žádostmi, aby jim barman dal do mojita brčál místo máty. Někdo pustil Jello Biafru „Love Me, I’m A Liberal“, jiný do toho začal zpívat „Měj mě rád, jsem zelený“, další přemítal o tom, zda se dá halový automat na střílení tenisových míčků upravit na slepičí vejce. Seděli jsme u stejného stolku, u něhož jsem odpoledne poslouchal známého, který se nyní nechává najímat na předvolební kampaně politických stran, jak to pořádně rozpumpovali před těmihle volbami, ale že to není nic proti tomu, co nás čeká na podzim. Chtěl jsem jí říct, že tak nějak cítíme, že teplota stoupá. Ale že asi pořád ještě nepřišel čas vyskočit ven.
Jenže přes to kvákání okolo nebylo nic slyšet.
***
Ivanka, která strávila poslední léta v hrdém Albionu, říkala, jak ji vrhaná vejce z bezpečí Londýna děsila. Jak násilně a fanaticky to působilo, jak balkánsky!
