Minulý týden se rozpoutala diskuse týkající se globálních makroekonomických nerovnováh a možností jejich řešení prostřednictvím měnových kurzů.
Mezi ty, kdo jsou nejvíce napadáni, patří země, jež mají rigidní měnový kurz, který udržují na podhodnocené úrovni. Tím své exportéry cenově zvýhodňují, aniž by to bylo ospravedlněno jejich vyšší produktivitou. Slabší měnou tedy domácí vývozce protežují, ovšem na úkor jejich zahraniční konkurence. Ne náhodou se pro takovou politiku vžil název „ožebrač svého souseda“.
Je zřejmé, že „sousedům“ se tato politika líbit nebude a budou se snažit reagovat též snahou o umělé oslabení měny či zavedení jiných ochranářských opatření v podobě dovozních cel, kvót a jiných administrativních nástrojů. A zdá se, že měnová válka již začala. Neústupnost Číňanů učinit svou měnu flexibilnější aktivizovala americké zákonodárce k úvahám, jak administrativně omezit čínské dovozy, japonská centrální banka v obavě před změkčením politiky ze strany amerického Fedu přistoupila k uvolnění radši již minulý týden, Brazílie zdvojnásobila daň pro zahraniční investory do domácích dluhopisů s cílem oslabit real, kolumbijská centrální banka přímo intervenuje proti vlastní měně. A tak bychom mohli pokračovat.
Tato cesta je však cestou do pekel. Z principu nemohou všechny měny vůči sobě navzájem oslabit, v kombinaci s vlnou ochranářství to bude znamenat jediné - oslabení mezinárodního obchodu. A zkušenost z Velké deprese 30. let minulého století nám říká, že jediným důsledkem bude dlouhodobě nízká výkonnost světové ekonomiky.
O autorovi| JAN VEJMĚLEK, ekonom Komerční banka
