K módním myšlenkám postkomunistického světa patří spojování komunismu a nacismu pod jednu značku totalitarismu. Přitom bývá zapomínáno i na ty nejzásadnější rozdíly: zatímco například počátky komunistických diktatur nacházíme ve společnostech narušených válkami, nabylo nacistické hnutí popularity a politické moci v demokratické Výmarské republice. Na tento rozdíl vrhá nové světlo kniha stuttgartského historika Wolframa Pyta (* 1960), která se týká zdánlivě zcela jiného tématu: jde o biografii legendárního vojevůdce Paula von Hindenburga (1847-1934).
Titul Hindenburg: panování mezi Hohenzollerny a Hitlerem naznačuje, že kniha nepojednává jen o životních příbězích jednoho feldmaršálka. Pytovy poznatky představují neobyčejně cenný přínos pro vysvětlení Hitlerových „úspěchů“ v německé společnosti.
Začalo to u Tannenbergu Na počátku první světové války byl Hindenburg neznámým generálem ve výslužbě. Již roku 1914 se mu však dostalo příležitosti stát se více méně náhodou a přes noc vavříny ověnčeným vítězem v bitvě u Tannenbergu. Protože se německá armáda nemohla pochlubit jinými podobně spektakulárními úspěchy, získal Hindenburg nejen vedoucí postavení ve vojenské hierarchii, ale zůstal i objektem jedinečného kultu osobnosti v poválečné době. Tento symbolický kapitál aktivně proměnil v politickou moc a roku 1925 se stal říšským prezidentem, kterým byl až do své smrti v roce 1934.
V evropském dějepisectví dodnes panuje představa, že Hindenburg byl tradiční monarchista a věrný přívrženec hohenzollernské dynastie, který dělal vše pro návrat bývalého císaře. Hitlera prý neměl rád, ale jako stařičký pán obklopený kamarilou špatných poradců měl údajně podlehnout jejich nátlaku a s nechutí jmenovat nacistického vůdce 1933 říšským kancléřem. Wolfram Pyta dokazuje, že jde o historicky neudržitelnou legendu.
Hindenburg perfektně ovládal prostředky charismaticky legitimované moci. Idolatrie je všeobecným jevem lidských dějin, ale dějiny Hindenburgova kultu, které před námi Pyta detailně rozkládá, jsou ze dvou důvodů jedinečné. Jednak postrádal tento kult v tak vysoké míře vztah k realitě, že není srovnatelný ani s tou nejnaivnější formou uctívání TGM v české společnosti. Zároveň se ale Hindenburgův kult opíral o tak jednoznačnou podporu celé německé veřejnosti, že se z něj nedokázali vymanit ani Hindenburgovi političtí protivníci. Hindenburg očaroval německou společnost v daleko větší míře, než se to kdy podařilo Hitlerovi, a právě to se zdá být hlavní příčinou paralyzování německé parlamentní demokracie.
Hindenburg nebyl pozoruhodnou osobností, až na to, jak intenzivně se všemi prostředky podílel na stylizaci svých obrazů u veřejnosti. Vůči císaři Vilému II. se ani za jeho vlády do roku 1918, ani poté nechoval loajálně a neobyčejná bezohlednost i vůči nejbližším spolupracovníkům byla markantním rysem jeho počínání. Cílem všeho jeho politického snažení byla destrukce demokratického parlamentarismu Výmarské republiky. Hlavními protivníky mu byli sociální demokraté a komunisté, protože hájili emancipační demokratické vymoženosti, byť se mu i z jejich stran dostávalo úcty a podpory.
Hindenburgovo politické uvažování spočívalo na jediné myšlence: sjednotit ve všech směrech německý národ. K jakému účelu - to nebylo nikdy jasné. Nepochopení základních principů liberálně demokratického myšlení a fixní představu, že v jednotě je síla a že síla je stěžejním cílem všeho politického dění, sdílel Hindenburg se všemi pravicovými proudy tehdejší německé společnosti. Legendární hohenzollernský generál nejmenoval Hitlera říšským kancléřem s nechutí, jak se mylně traduje. Viděl v něm naplnění všech vlastních politických snů a nadějí.
Pytova studie dokazuje, že za neúspěchy demokratického parlamentarismu ve výmarské republice nelze činit odpovědnými demokraty a jejich údajnou neschopnost politicky se prosadit. Neudržitelná je však také teze, že Hitler vděčil za svůj mocenský vzestup tradicím pruského militarismu. Hindenburg nebyl konzervativním člověkem, nýbrž neobyčejně vnímavým pozorovatelem moderní společnosti a šikovným uživatelem jejích vymožeností. Jeho charismaticky fundovaná moc se většinou úspěšně prosazovala. Hindenburg se přidržoval ústavního pořádku výmarského státu, kde se mu to jevilo oportunní, a podobně trpělivě se choval i v zahraničněpolitických otázkách. Zároveň se neštítil jakýchkoli prostředků, takže ho nedokázalo pobouřit ani to, že nacisté krátce po převzetí moci zavraždili nejen řadu svých vlastních činovníků, ale i jednoho z jeho blízkých spolupracovníků Kurta von Schleichera s manželkou: „Vy jste zachránil německý národ z těžkého nebezpečenství,“ gratuloval tehdy Hindenburg Hitlerovi.
Parlamentní demokracie Výmarské republiky byla obětí povrchně tradicionalistického legalismu v kombinaci se systematickým a bezohledným snažením celé řady politických sil podkopat demokratický řád. Hohenzollernský generál a o dvě generace mladší rakouský přistěhovalec Hitler měli bezesporu rozdílné představy o tom, jak tzv. sjednocené německé národní společenství organizovat, ale v obou případech nacházíme sdílené mentální kontinuity, sahající do první světové války.
Válečná propaganda z let 1914-1918 zanechala hluboké stopy v německém historickopolitickém vědomí. Touha všech politických stran po revizi pařížských mírových smluv byla podobně jako Hindenburgův kult výrazem této kontinuity, i když se ve Výmarské republice různá seskupení pokoušela o její naplnění různými prostředky. Z této perspektivy lze na nacismus pohlížet jako na jeden z projevů mentálního pokračování první světové války. Na to poukázali již mnozí historici, třeba Fritz Fischer, který popsal následky expanzionistického snažení německých elit před, během a po první světové válce s podobnou důkladností, jako Wolfram Pyta ukazuje vnitropolitické aspekty stejné kontinuity.
Teprve v tomto světle pochopíme i jeden ze základních rozdílů mezi komunismem a nacismem. Kořeny obou sahají do německé minulosti, ale do dvou protichůdných kulturně-historických tradic. Emigranti Marx a Engels a jejich následovníci, ať již sociálnědemokratického nebo komunistického ražení, byli objektem nenávisti jak všech nositelů hohenzollernsko-hindenburgovské politiky, tak i nacistického režimu. V kontextu německých dějin nelze pohlížet na komunismus a nacismus jako na dva příbuzné historické jevy, protože jde o dvě strany v konfliktech o demokratické uspořádání moderní společnosti. Tyto zápasy měly vzhledem k velikosti a kulturně-historickému postavení Německa dalekosáhlé implikace pro celou Evropu, a jejich znalost včetně Hindenburgovy neobyčejné role mezi dynastií Hohenzollernů a Hitlerem je proto nezbytným předpokladem jakýchkoli debat jak o komunismu, tak o nacismu.
***
NAUČNÁ LITERATURA KNIHA TÝDNE
Hindenburg. Herrschaft zwischen Hohenzollern und Hitler Wolfram Pyta Vydalo nakladatelství Siedler Verlag, München 2007, 1117 stran.
