Můj kritický pohled na projev Václava Havla z Fóra 2000 „Havlovo aristokratické naříkání“ (LN 21. 10.), ve kterém ze svého estetického nadhledu a zoufalství nad ohavnou periferií Prahy dochází k závěru, že za devastaci přírody, města (a světa) může ideologie ekonomického růstu a pýcha naší civilizace vyjádřená neviditelnou rukou trhu, rozvířil na blogosféře, pominemeli typicky české sprosté invektivy, docela podnětnou diskusi.
Havlovo varování světu, jenž se nekontrolován řítí do zkázy, nalezlo své podpůrce i odpůrce. Ti první rozvíjejí Havlovy metafory a vidí v „tupých stavbách mentalitu tupých myslí a odraz pýchy postmarxistických dogmatiků trhu bez omezení kulturně-antropologickým měřítkem“. Ti nesouhlasní vidí svět jinak. Ohavná periferie totiž ukrajuje z přírody nepatrně. Růst měst a malá zaměstnanost lidí v zemědělství vylidňuje venkov a tak přírody všude naopak valem přibývá, pokud ji nebudeme ničit státně dotovanými fotovoltaickými plantážemi.
Někde jsem četl, že před posledním uragánem jsme u nás měli o čtvrtinu stromů více než před dvaceti lety. Jeden z diskutujících dokonce nabízí vtipnou metaforu, že až se většina Brazilců přestěhuje do měst, budou obklopeni takovou džunglí, že už je nikdo od počítačů na výlet do přírody nezláká. Velké znečištění světa působí velké množství lidí. I zde je ale důvod k optimismu. Rapidně rostoucí střední třída v Indii má stejný počet dětí na rodinu jako vymírající Německo. A Číně tak jako Japonsku dokonce hrozí demografický kolaps.
Život v nedokonalé neestetické kultuře naší vědecko-technické civilizace považuje další bloger za mnohem lepší, „než když třeba někde v Africe lidé žijící v „pokorném souladu s přírodou“ pálí na svých ohništích poslední zbytky okolních stromů a keřů, chodí denně mnoho kilometrů k nejbližšímu zdroji (špinavé) vody, aby neumřeli žízní, a jejich dobytek spásá poslední zbytky okolní vegetace.
Oba zmíněné příklady pochází od přírodovědců, zato apokalyptické vidění světa proklamuje převážně humanitní inteligence, u nás dokonce i ta kdysi opoziční. Proč? Celé století podléhali literáti optimistické utopii řízeného pokroku, šli za Leninem a Hitlerem, věřili totalitní pseudovědě a teď zklamáni vlastním nepřiznaným selháním se znovu obrací proti reálnému světu svobody a trhu.
A dokonce i proti samé podstatě racionálního myšlení. V tržním principu vidí jen záměnu jednoho dogmatu za onen totalitní. Jenomže bez dogmatu není myšlení, a to bez ohledu na to, je-li ono správné, nebo ne. Objev trhu není ideologie. Tvrdí stejně skromně jako axiomy matematické, že něco je tak a ne jinak, že miliony spontánních transakcí nabídky a poptávky, jež se denně v rámci chráněného prostoru odbývají, jsou stokrát výkonnější než státní pokusy trh regulovat a řídit.
Základní hospodářskou povinností státu není podnikat, ale chránit soukromé právo na majetek, trestat korupci a nedopustit zánik konkurence vznikem kartelů a monopolů. A samozřejmě k ní patří i makroekonomická fiskální rovnováha. Vše ostatní je záležitostí politiky svobodných občanů. To oni mají určit, kolik z jejich daní půjde na opičky v zoo a kolik na české zastupitelství v Africe.
Jenom svobodný občan má právo založit okrasný spolek na ohavné periferii, ekonom je tu jen od toho, aby spočítal náklady a výnosy na deformaci trhu. Nepředhazujme mu, že podléhá předsudku známému pod jménem ekonomismus čili přesvědčení, že smyslem života je spotřeba!Ať se nám to líbí, nebo ne, v demokracii je kultura záležitostí většiny, a nikoli elity. Elity v dvacátém století naprosto selhaly. Možná proto dnes zvedají prst a hrozí světu apokalypsou.
***
Celé století podléhali literáti utopii řízeného pokroku a teď zklamáni vlastním nepřiznaným selháním se znovu obrací proti reálnému světu svobody a trhu
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista
